Kniha rozhovorů s novinářkou, redaktorkou, filmovou publicistkou a překladatelkou Agnešou Kalinovou (1924–2014) zachycuje takřka celý její život a má charakter pamětí.
Silný osobní příběh Agneši Kalinové, neodmyslitelný od politických zlomů, k nimž došlo během jejího života, je zároveň dramatickým obrazem společnosti 20. století, což byl i záměr tazatelky. V první části líčí šťastně prožité dětství v Prešově, v asimilované židovské rodině, které skončilo ve chvíli, kdy se do té doby tolerantní a přátelská atmosféra menšího kulturního města změnila vlivem agresivního nacionalismu. Před násilnou deportací uniká do Maďarska, kde se dva roky skrývá v katolickém klášteře.
V části věnované poválečné době, kdy věřila, že nová společnost bude svobodná a že komunistická strana nedopustí návrat nacionalismu, vzpomíná na studia, rodinný život s manželem, o 11 let starším divadelníkem Ladislavem Jánem Kalinou, pod jehož vlivem se vydala na dráhu překladatelky a novinářky.
Po uvolnění na konci šedesátých let zaznamenává novou atmosféru strachu, tentokrát za normalizace, kdy nesměla publikovat ani překládat a spolu s rodinou byla vystavena pronásledování a šikaně. Také o této nesvobodné době, svém i manželově zatčení, pobytu ve vazbě a nakonec nepodmíněném odsouzení Jána Kaliny na dva roky, píše Kalinová s vědomím vnitřní svobody, nestěžuje si, a hlavně se nevzdává.
V roce 1978 získala celá rodina povolení vystěhovat se do Německa, kde se usadila v Mnichově. Kalinová pocitově i informačně bohatě přibližuje svůj osobní i pracovní život v Rádiu Svobodná Evropa, kde byla zaměstnaná až do roku 1995.
Celé vyprávění plasticky přibližuje události skrze fascinující příběh člověka, který dokázal najít způsob, jak si statečně a za všech podmínek zachovat lidskou důstojnost a zůstat svobodným.
Agneša Kalinová (rozená Farkašová) se narodila 15. července 1924 v Košicích a vyrůstala v Prešově. Studium na osmiletém gymnáziu musela proti své vůli ukončit už v šestém ročníku, protože ji kvůli jejímu „neárijskému“ původu postihl zákaz studia na středních a vysokých školách. Na jaře 1942 uprchla před deportacemi do Maďarska. V Budapešti se skrývala v klášteře řádu Dobrého pastýře. Oba rodiče během války zahynuli v koncentračním táboře. Po válce se vrátila do Prešova a po maturitě se přestěhovala do Bratislavy, kde byla přijata na Filozofickou fakultu Univerzity Komenského. V roce 1946 se provdala za Ladislava Jána Kalinu. Začala psát filmové recenze a reportáže, překládat z francouzštiny, hlavně pro rozhlas. Studium nedokončila. Pracovala jako redaktorka týdeníku Nové slovo a později v časopise Kultúrny život (až do jeho zániku v srpnu 1968). Věnovala se kulturní publicistice, především filmové, a zároveň překládala z maďarštiny, němčiny a francouzštiny. Začátkem roku 1970 byla vyloučena z komunistické strany a od té doby měla zakázáno publikovat i překládat. V roce 1972 ji i jejího manžela zatkli a na oba uvalili vyšetřovací vazbu pro podezření z trestného činu pobuřování. Po devíti týdnech ji pro nedostatek důkazů z vazby propustili. Ladislava Jána Kalinu odsoudili na dva roky nepodmíněně. V důsledku tlaku politického režimu požádala společně s dcerou Julií o vystěhování z Československa a v roce 1978 se s rodinou přestěhovala do Mnichova. Až do roku 1995 pracovala jako redaktorka českého a slovenského vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa.
Jana Juráňová (1957) vystudovala ruštinu a angličtinu, obor překladatelství, na Filozofické fakultě Univerzity Komenského. Působila jako dramaturgyně v divadle, redaktorka časopisu Slovenské pohľady a komentátorka Svobodné Evropy. Píše prózu, divadelní hry a literaturu pro děti. Čtyřikrát byla nominovaná na prestižní slovenskou literární cenu Anasoft Litera a její knihy byly přeloženy do němčiny, maďarštiny, ruštiny a angličtiny. Její divadelní hry jsou na repertoáru několika slovenských divadel. Věnuje se rovněž překládání, z angličtiny přeložila řadu autorek, např. knihy Margaret Atwoodové, Virginie Woolfové ad. Za překlad knihy Dragana Klaića Ako reštartovať divadlo obdržela cenu Mateja Bela. Je spoluzakladatelkou feministické vzdělávací a publikační organizace ASPEKT, ve které působí dodnes. Kniha Mojich 7 životov získala v roce 2013 cenu Egona Erwina Kische.
