Tato kniha doplňuje dva předchozí svazky Améryho esejů Bez viny a bez trestu a O stárnutí, s nimiž tvoří podle jeho slov životopisný román-esej. Víc než životní příběh, poznamenaný trýznivými zážitky z nacistického pronásledování, je však zdůrazněna jeho reflexe.
Autor vypráví o svém rakouském mládí před nástupem nacismu a o letech strávených ve Vídni po Hitlerově ovládnutí Německa. Další kapitola zachycuje válečná léta a autorův pobyt v emigraci a v internačním táboře ve vichistické Francii. Nechává však stranou zkušenosti a úvahy o holokaustu a spíše líčí ztrátu iluzí o demokracii a idealizované Francii. Její porážku vnímá – a stejně tak i selhání inteligence – jako svou osobní prohru. Dvě kapitoly věnuje úvahám o existencialismu Jeana-Paula Sartra a polemice se strukturalismem. Hořkost vystupuje ze stránek kapitoly o autorových návratech do poválečného Německa. Nedůvěra ve schopnost Němců navázat na někdejší hodnoty ústí v autorův tragický pocit ztráty identity, pocit cizoty jak v německé kultuře, jejíž součástí původně byl, tak v té francouzské, kde se necítil doma.
