Rukopis Krátké povídky, IX. svazku Díla Milady Součkové, byl postupně objevován v autorčině literární pozůstalosti až v polovině devadesátých let. Vznikal převážně na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, tedy na samém konci autorčiny životní pouti. Součková se v něm po více než třiceti letech vrací k próze, a to nikoli náhodou.
Krátká povídka, rozprávka, historka představují jeden ze základních stavebních prvků, který provází její tvorbu od samého počátku; motiv krátké povídky se naznačuje už v Prvních písmenech, v Amoru a Psyché i v dalších prózách. Soubor Škola povídek, označovaný kdysi za rejstřík dobových stylů, je i sbírkou témat, která – z dnešního odstupu – nalézáme v celém autorčině díle. A podobně jako Školu povídek lze v podstatě nahlédnout každé dílo Součkové – jako přehlídku stylů, postupů a proměňujicích se perspektiv vypravěče. Paměť, její zápis i vypravování, je zkoumána z různých pohledů, z různých stran, jak se proměňuje zkušenost i kontext obrazů prožitých příběhů minulosti.
