Název díla Kde končí pustina odkazuje ke slavné Eliotově básni a autor v něm v zkoumá, jak a proč v západní kultuře došlo k potlačení transcendentního rozměru lidské osobnosti a nakolik tento proces přispěl k překotnému rozvoji umělého životního prostředí a technokratické politiky v městskoprůmyslové společnosti.
Theodore Roszak, jeden z nejvýznamnějších amerických historiků a sociologů 20. století, provází čtenáře dějinami západní kultury a snaží se ukázat, jak „pradávnou gnózi“, magickou a svátostní vizi přírody, nahradila v západní společnosti koncepce „jediné vize“, představující dominantní světonázor zcela materialistické společnosti. S tím také souvisí potlačení náboženské vnímavosti, k němuž v naší kultuře došlo během několika posledních staletí a jež se jakoby stalo společenskou a ekonomickou „nutností“.
Příčiny této hluboké proměny našeho vědomí nachází Roszak ve vědecké revoluci 17. století, jakož i v "modloslužebné psychologii" židovsko-křesťanské tradice Západu. Naopak romantické básníky Blakea, Wordswortha, Goetha a další představuje jako první reprezentanty duchovní opozice, která se na úsvitu moderní doby postavila na odpor odcizujícímu životnímu stylu „jediné vize“.
Roszak se pokouší o znovunalezení duchovního rozměru života, ale také o hledání vyváženého vztahu člověka k přírodě. Předjímá tak nástup nové ekologické vnímavosti, ústící ve zrod rozličných ekologických snah a hnutí. Obrací se rovněž na zástupce široké vědecké obce a doufá, že právě ona by mohla prostřednictvím ideálního "rapsodického intelektu", podpořit duchovní regeneraci.
