Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu, 2. vydání

Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, odkud byl deportován do vyhnanství na Sibiři. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dlouhé měsíce ne ustálým stěhováním, hledáním obživy a ta hanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií, aby se vůbec mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a malou dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky ale nejsou chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a lágrech.

Autor je nabitý pozitivním životním elánem a vírou v lidské dobro. Osobitý půvab textu dodává též Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a upřímnosti. „Tuto strasti plnou cestu za poznáním spravedlivějšího života prostých lidí jsem prožil jako nezralý naivní chlapec, který věřil, že v zemi socializmu je lepší život pro chudého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Zajali mě, obvinili ve špionáži a odsoudili. V sovětském vězení jsem zažil hrozné podmínky a potom stejně hrozný transport do daleké Sibyře. Nedávno jsem svůj příběh napsal. Mé vyprávění je pravdivé. Je to i příběh o dobrých sovětských občanech, kteří také strádali ve věznicích a ve vyhnanectví v tej krutej a přitom překrásnej Sibyři. Poznal jsem mládež vyhnanců, i když v hrůznejch podmínkách žili, byli veselí a dobří. Také o velké lásce vyhnance k mlaďoučké dívence, se kterou jsem se tajně oženil bez svolení oficiálních úřadů a s kterou jsem se po amestyji po Stalinově smrti vrátil zpět do Československa a do dnešního dne s ní žiju šťastně a spokojeně.“