Eva Althammer-Švorčíková psala svůj česko-německý vzpomínkový román v posledních letech života a vlastně původně pro své vnuky. Další impulz jí dala vzpomínka jejího někdejšího žáka Josefa Škvoreckého, otištěná v almanachu gymnázia v Náchodě vydaném ke stému výročí založení školy: Škvorecký tam o ní hovoří jako o své dávné „Haßliebe“… Pod rukama jí ovšem vznikl neobyčejně zajímavý dokument o česko-německých vztazích, tak jak se odehrávaly v rovině obyčejného života v českém pohraničí i jinde v 19. a 20. století. Traumaty zatížená tematika je tu vyprávěním vědomě odlehčena – a snad tím víc vystupuje do popředí její tragika. Každodenní život se nevejde do schémat zlých Němců a hodných Čechů nebo hodných a nevinných Němců a zlých Čechů, jak se o to pokoušely – a stále ještě občas pokoušejí – obě strany.
Je to právě pestrá směs vztahů a každodennost, v níž vznikají národnostně motivované rozepře, ale také tyto rozepře překonávající přátelství, lásky a manželství. Tato rovina denního života se staví napříč všem ideologiím a nakonec umožňuje vzájemné pochopení. Česko-německých příhod je ve vzpomínkovém románě Evy Švorčíkové nepřeberně. Ovšem náhle je tu také odsun, který zasahuje i do rodinného společenství – a snad teprve v tomto okamžiku činí vědomými národnostní rozdíly, které si lidé po generace ani příliš neuvědomovali. V roce 1945 se Evě Švorčíkové vrátí dopis poslaný rodičům do Děčína s poznámkou, že byli odsunuti s trasportem. Přestože se je podaří „vyreklamovat“ zpět, otec nakonec přece jen odchází na podzim 1946 dobrovolně s posledním transportem definitivně do Německa, protože v „jednonárodních“ Čechách se už necítí dobře. A to je svým způsobem tragický vrchol této knihy…
