Rufin, Jean-Christophe: Nesmrtelná túra do Compostely

www.ihned.cz | 16.6.2015 | Knihy | Aleš Palán

Jak šel doktor za svou spásou

Cestopis Nesmrtelná túra do Compostely si do batohu žádný turista nevezme. Nejen proto, že do galicijského Santiaga za ostatky svatého Jakuba žádní turisté nechodí − tady jsou jen poutníci. Jeden z nich − člen Francouzské akademie a spoluzakladatel humanitární organizace Lékaři bez hranic Jean-Christophe Rufin − o osmi stech kilometrech své pěší pouti napsal knihu.

Český překlad titulu Nesmrtelná túra do Compostely vydalo v nevídané grafické podobě nakladatelství Prostor. Vysoká gramáž stránek má za následek nejen nadměrnou tloušťku dvou set padesáti stránkové knihy, ale také její zvýšenou váhu. Spíš než v poutníkově zavazadle ji tedy čekejme po návratu z cesty na stolku pod lampou.

Pokud je Rufinovo dílo cestopisem, pak vnitřním. Trasa, kterou autor prochází, stejně nakonec vede k němu samotnému. Byť prohlašuje, že charakter pouti není ani tak katolický, jako spíš buddhistický, dospívá k poznání, že "víra se jeví jako alternativa vůči sestupu do animality. Být člověkem by tedy znamenalo znát Boha či o to alespoň usilovat. Zvíře pronásleduje svou kořist, člověk se žene za svou spásou."

Rufin však míří i na jiné cíle, například na čtenářovu bránici. Když se při letmém setkání s jednou krásnou poutnicí přiblíží zenovému vytržení, neopomene poznamenat: "Nahlížen zvenčí musel tento můj stav vysoce pravděpodobně působit jako imbecilita."

Většinu dnů šel poutník Rufin sám. Až posléze zjistil, že ne tak docela, měl s sebou věrného druha a spolupracovníka: svůj batoh. "Tohle břímě je poutníkovou součástí. I když je odloží, nikdy je nespouští z očí," všímá si autor a souhlasí s tezí, že váha rovná se strach. Jeden svetr je potřeba, ale co druhý? Skutečně se dá čekat takový mráz, nebo s sebou člověk nese jen vlastní neurózu?

Nesmrtelná túra do Compostely není samozřejmě jedinou knihou, která se nejtradičnější křesťanské pouti věnuje. Vzpomeňme Poutníka − Mágův deník Paula Coelha či knihy českých autorů, například Pavly Jazairiové či Františka Lízny.

Hloubkou porozumění Cestě (zásadně psané s velkým písmenem na začátku) a ochotou podělit se o vlastní pochyby je však Rufin výjimečný. Ostatně jako každá pouť.