Barkovová, Anna: Osm hlav šílenství

Lidové noviny, příloha Orientace | 20. 6. 2015 | Josef Chuchma

Kam my to jenom spějeme…

První český výbor z díla ruské spisovatelky Anny Barkovové (1901–1976), nazvaný Osm hlav šílenství, přináší setkání s hlasem, od něhož se nelze odtrhnout a který nepřímo vznáší podstatné otázky i směrem k dnešku.

Základní fakta o této ženě: narodila se veměstě Ivanovo, v evropské části Ruska. Její otec pracoval jako školník na tamějším gymnáziu, Anna tuto školu absolvovala. Zuřivě četla. V sedmnácti publikovala první báseň, v jedenadvaceti první sbírku v Petrohradě. Všiml si jí lidový komisař pro osvětu Anatolij Lunačarskij, poznal její talent. Přiměl ji k přestěhování do Moskvy, Anna se stala jeho osobní sekretářkou. V letech 1924–1929 pracovala v deníku Pravda, žila přímo v Kremlu, publikovala básně.

V roce 1934 byla odsouzena za protisovětskou agitaci poprvé, v táboře nucených prací pobyla pět let. V roce 1947 zatčena podruhé, z tábora propuštěna v šestapadesátém; následující rok nejprve obdržela vyrozumění o rehabilitaci, ale pak byla znovu zatčena – stejně jako před deseti lety to bylo na základě textů, které si psala. Ze třetího lágrového pobytu ji propustili roku 1965. Mezi lágrovými pobyty žila ve vyhnanství. Když si i po třetím trestu vybojovala rehabilitaci, mohla se pak konečně zdržovat v Moskvě; v jednom pokoji, který jí byl přidělen v komunálním, takzvaně sdíleném bytě (v němž žilo několik rodin s jedním příslušenstvím).

Vzhledem k tomu, že poprvé se v lágru Anna Barkovová ocitla za básně, podruhé za zápisky, které si pro svou potřebu pořizovala, a potřetí za prózu Osm hlav šílenství, kterou napsala v létě 1957, je nabíledni, že vyjma dvacátých let jí za života nic literárního oficiálně nevycházelo. Až v devadesátých letech se „po rozpadu Sovětského svazu podařilo profesoru ivanovské univerzity Leonidu Taganovovi získat její zabavené sešity a papíry s básněmi,“ uvádí v obsažném doslovu Radka Rubilina, která spolu s Jakubem Šedivým přeložila autorčiny texty pro český výbor. Ten je rozdělen do čtyř oddílů. První, „Třídní boj zesiluju“ (sociálně kritické básně a próza), obsahuje verše a povídky Ocelový muž, Štěstí statistika Plačkina a Huspenina. Oddíl „Jen step a nebe, vítr kvílí“ (z lágrů vyhnanství) opět otevírá blok básní, následovaný titulní prózou, nejrozsáhlejším textem knihy, novelou Osm hlav šílenství. Třetí oddíl nabízí Výběr z dopisů, deníků a sešitů. A závěrečný oddíl „Ó kdybych jen“ (milostná tematika) obsahuje několik básní a esej, či spíše črtu Čas nalézaný.

Prolínání žánrů nijak čtení a celistvosti svazku neškodí, neboť vše tady spolu pevně drží integritou autorky, jejím bystrozrakem a nezastřeně formulujícím hlasem.

V zemi vlčích srdcí

Od úvodních básní je zřejmé, že tady se píše „na krev“, že tady se neuhýbá. „Mámivá lyrika, milostné písně/ nás nepřežijí ani zdaleka./ My jen bublinky plovoucí jsme/ na hladině zvířených vod života.// Co dělat? Zbytečně tesknit?/ Svědčit, že marně jsme úpěli?/ Prostě jsme se jen vynořili, praskli,/ a beze stop navždy zmizeli,“ napsala Anna v bezejmenné básni (takových je u ní většina) z roku 1931. Viděla velmi dobře, kam „to“ celé v SSSR směřuje. Ostatně už tři roky předtím napsala: „Prosáklý krví a žlučí/ život náš nedobrým se stal, nenasytná srdce vlčí/ nám chmurný osud věnoval.“

V porovnání s Barkovovou se velké, všeobecně uznávané ruské básnířky té doby Anna Achmatovová a Marina Cvětajevová jeví jako autorky více umělecké, společensky únikovější, pro stalinský režim přece jen o špetku přijatelnější, neboť nenazývaly to, v čem žily (Achmatovová) nebo z čeho emigrovaly (Cvětajevová) tak „bezostyšně“ jako Barkovová. Zejména pak některé verše z oddílu básní, v nichž Barkovová reflektuje osobně prožité lágry a vyhnanství, mají obrovskou sílu: „V odraných hadrech chodím,/ člověk nemá, co by si do rakve vzal./ Dávno tu mrtvá bloudím,/ jenže není, kdo by mě pochoval.“ Z povídek ve výboru zastoupených byla za autorčina života publikovaná pouze jediná – Ocelový muž. Text z roku 1926 pojednává o ženě, která si nechala od geniálního inženýra postavit umělého partnera. Autorka v něm ironizuje a také odsuzuje inženýrské fachidiotství, pro které jsou veškeré záležitosti života, včetně neuchopitelných citů, záležitostí výpočtů a konstrukce. Je v tom cítit dobová atmosféra s oním mašinismem modernity, jenž v té relativně lidštější podobě našel výraz například v konstruktivistických velestavbách.

Povídky Štěstí statistika Plačkina (1957) a Huspenina (1963?) vznikly sice v období takzvaného ideologického tání, ale těžko si představit, že by mohly být tenkrát publikovány, byť Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče byl v listopadu 1962 zveřejněn v moskevském „tlustém“ žurnálu Novyj mir. Jenže Solženicyn „jen“ popsal táborový režim, výsek bez souvislostí, bez syntézy, k níž mnohem později došel v nebeletristickém Souostroví Gulag. Naproti tomu povídky Barkovové jsou sarkastické obrázky ze života lidu sovětského, avšak žádný komunální humor, nýbrž explicitní komentář o zvrhlosti systému.

Statistik Plačkin je soudruhy vyzván, aby na veřejném shromáždění poděkoval za jednopokojový byteček, který po dvaceti letech čekání dostal od státu přidělen. Svědomitý statistik se zdráhá, není žádný řečník, jen oddaný pracovník Správy vodních cest. Nicméně odhodlá se k té řeči. Vyvine se to však pro něho prachbídně, zaplete se do minulosti, uvaří se ve své prostomyslnosti, poněvadž se rozpovídá o praktikách likvidace kádrů a dalších politickoprovozních nepěknostech, o nichž se nesluší a nesmí hovořit. V Huspenině se účetní F. F. Tichostrujkin musí na „vlastní žádost“ poroučet ze Všesvazového trustu tukového průmyslu a nechce to tak nechat, napíše tedy udání na kolegu Němcova. Ve snaživém poukázání na prohřešky někdejšího „bezmála přítele“ Tichostrujkin se zlobou primitiva hledá aspoň pár antisovětských chlupů na osobě Němcova, který evidentně nic protistátního neučinil. Barkovová v této několikastránkové miniatuře dokonale obnažuje limity poststalinského, chruščovovského tání, které změnilo míru, ne však podstatu sovětské podezřívavosti.

V novele o osmi kapitolách Osm hlav šílenství autobiografická vypravěčka potká v kterési ruské osadě rybáře, z něhož se vyklube čert, ďábel, pokušitel, novodobá verze Mefistofela. Ti dva se spolu dají do řeči, polemizují mezi sebou, přesvědčují se navzájem, rybář dokáže přenést vypravěčku do různých zemí a prostředí, aby jí umožnil nahlédnout do projevů a následků moci, do dílen velmocí, jež vlastní atomovou zbraň, konkrétně USA a SSSR. Disputace ústí do bezvýchodného náhledu civilizačního vývoje. Jednou možností je surová cesta sovětská, devastující samostatné myšlení. Alternativou pak cesta blahobytná, kdy vše obroste tukem banality a množení již dosaženého a zpovykaní tvůrci začnou snít právě „o pořádné surovosti v našem životě“, která by jim dodala hmotu k novým výkonům, na což jim vypravěčka rozhořčeně namítá: „Víte vůbec, co to sociální útlak je? A co je to krutost? Hnali by vás i s vaší tvůrčí intuicí pěkně daleko. Vyhnali by vás na severní pól…“ Barkovová v této výsostně ideové próze podává svoji verzi konce dějin, verzi, jak zřejmo, pesimistickou, antiutopickou a prosycenou tehdy aktuální úzkostí z atomové války. Tento strach byl totiž v padesátých letech velmi silný, daleko intenzivnější než dnes, ačkoliv taková válka ani teď není vyloučena. Už jsme si však zvykli. (Ostatně nebezpečím globálního zničení je inspirováno například i Dürrenmattovo asi nejznámější drama Fyzikové z roku 1962.)

Jiná váhová kategorie

V úryvcích z dopisů, deníků a zápisníků, které v knize doplňují básně a prózy, se dozvídáme některé okolnosti autorčiny existence, například různé bolavé aspekty jejího sociálního přežívání na okraji sovětské společnosti či arzenál chorob, které ji sužovaly. Bez fabulace spisovatelka v zápiscích formuluje přesvědčení, které je patrné v její „krásné“ literatuře; první světovou válkou byl humanismus „popliván, zesměšněn“ a svět „s ohlušujícím svištěním letí do propasti nekonečna“.

Neiluzornost a tíha jejích vývodů je úměrná tlaku, jemuž byla vystavena. Je to zcela jiná váhová kategorie, než kterou můžeme dohledat v literatuře české. Když si při četbě Barkovové vybavíte nynější úvahy tuzemských spisovatelů o tom, jak a zda být angažovaný, vyjeví se tyto myšlenky jako rozumování bez bytostného impulzu, jako projevy bezradnosti, ba zpovykanosti. Neboť angažovanost není záležitost rozhodnutí, nýbrž nezbytí – píšu o společnosti a proti společnosti prostě proto, že nemohu jinak, že bych zešílel, kdybych tak neučinil. Píšu krví. Vše ostatní jsou pouhá náhradní řešení a dodatečná zdůvodňování. Nic na tomto odkazu Barkovové nemění fakt, že se těšíme nesrovnatelně větším svobodám než kdysi ona.