Rufin, Jean-Christophe: Nesmrtelná túra do Compostely

Reflex | 14/2015 | 2.4.2015 | Kateřina Kadlecová

Puchýře a bestesellery

„Zahnal jsem sny, pak myšlenky a nakonec víru,“ vzpomíná Jean-Christophe Rufin ve své knize Nesmrtelná túra do Compostely. Známý francouzský spisovatel (nositel hned dvou prestižních ocenění Prix Goncourt), spoluzakladatel hnutí Lékaři bez hranic a diplomat touto prostou větou vyjádřil onu prázdnotu, pro niž se lidé po staletí vydávají na dlouhé pouti. Totiž aby se v osamění a v lůně čím dál vzácnější divoké přírody očistili od nánosů civilizace, od zvukového a světelného smogu a od ataků informací. Aby dospěli do okamžiku, kdy za pravidelné chůze vyčerpají kromě tělesné schrány i veškeré promýšlení živobytí, kdy je opustí představy a plány a dostaví se zenová blaženost prázdnoty. Nic na cestě nehledali – a NIC také najdou: „Štětinatá fousiska, zacákané kalhoty, opakovaně propocená košile: nořil jsem se do špíny a prožíval rozkoš z faktu, že mě chrání jako brnění. (…) Když se poutníci potkají, podvědomě si udržují odstup. Pokud se přiblíží, zatuchlost protějšku je varuje před hrozící netaktností: ještě krok dva – a jsou u někoho doma.“
Myslitelé včetně spisovatelů chodí odedávna, vztah mezi chůzí a psaním je starý jako kultura sama. Od dlouhého hrbení nad papírem je třeba vstát, protáhnout svaly, prokrvit mozek, nadechnout se jiného než archívního vzduchu, pohlédnout do modra a do zelena místo nepřestajného ostření na rukopis. Mechanickými kročeji se čistí hlava a vyhánějí se démoni záporných postav, cizeluje se zápletka, nadbytečné epizody venku na pláni odvane vítr. Psaní románu je stejným během na dlouhou trať jako reálné putování; obojí vyžaduje pevnou disciplínu, počáteční odhodlání, nějaké to plánování a pak velkou urputnost. Psali i chodili jezerní básníci i básníci ulice, od Wordsworthe přes Kerouaka s Burroughsem po Whitmana. Jeho legendární Zpěv silnice zní chodcům v hlavě – „Pěšky a s lehkým srdcem dávám se na cestu…“ – spolu s tuláckou Mou bohémou jiného nadšeného chodce po Evropě i Africe, Rimbauda, „kterýsi uchodil nohy, v sedmatřiceti letech měl problémy s pravým kolenem a musel si nechat amputovat nohu“, jak píše norský chodec-literát Tomas Espedal v románu Jít.
Ale vraťme se k Rufinovým compostelským kontemplacím. Vydalo je nakladatelství Prostor v překladu Martina Pokorného před dvěma týdny na takzvaný Velký knižní čtvrtek, což je vlastně umělý marketingový svátek konzumace zhruba tuctu knih, jež domluvení čeští nakladatelé naráz vrhnou na pulty jakožto to „nejlepší“ z dané (jarní/podzimní) sezóny. Neznalec (čti pěkně po francouzsku [neználek]) by se mohl podivovat, že se Nesmrtelná túra do Compostely, kniha o něčem tak menšinovém a prvoplánově nezajímavém, jako je extrémní podoba chůze, mohla proboxovat do takto úzkého výběru. Nakladatel navíc vložil nemalé prostředky do její propagace: kdykoli v pražském metru vidím vedle eskalátorů viset zarámovaný reklamní plakát s knižní obálkou, myslím na oněch 70 000 korun, na něž jedno takové čtrnáctidenní visení standardně přijde. Jenže do této compostelské publikace (a že jich vychází tucet do roka) se investovat vyplatí – mezi desetitisíci lidí, kteří na svatojakubskou pouť každoročně vykročí, je spousta Čechů. Navíc lze Rufinovu knížku doporučit i člověku, jenž obrůstá mechem vražen do gauče a pokud možno neudělá ani krok – je mistrně napsaná.
„Nezměníte se ve zvíře, ale nejste už ani tak docela člověk,“ nabízí svou definici poutníka Rufin, jenž z Hendaye do Compostely po tradiční Severní cestě ušel osm set kilometrů. Nezapsal si prý během pouti ani slovo, a přesto v textu nepomine jedinou otázku, která by čtenáře napadla. Pěkně po pořádku věcně líčí vše, jak to leží, běží, ale především jak to jde: od získání credencial, jakéhosi poutnického pasu, přes řadu opuštěných albergues (chrápání, puch, stísněný prostor) a nocí pod stanem po scenérie i scénky mezi kolegy jacquety. Pár momentů je doslova k uchechtání – a teď nemyslím komický popis toho, jak ctihodného akademika navštíví břichabol ve veřejném parku. Mistr krajinomalby i karikatur dokonale vyvážil (a místy až trochu znevážil) mystičnost cesty svádějící k patosu; náboženskou přepjatost jedněch neváhá shodit skeptickým pohledem na přízemnost jiných. Lyričnost střídá sarkasmem, úvahy o osamělosti nechutnými popisy týraných chodidel, sebelítost sebeironií – čtenář skáče mezi emocemi jak koza mezi vozy, nenudí se ani minutu. Jak skvělé je spojit extrémní zážitek sportovní s výjimečným prožitkem čtenářským.