Veverka, Miroslav: Evoluce svým vlastním tvůrcem

Dějiny a současnost | červen 2013 | strana: 30–31 | Jiří Suk

Poněkud jiný způsob návratu k předlouhé historii světa a dramatickému evolučnímu myšlení zrozenému v 19. století představuje kniha Miroslava Veverky Evoluce svým vlastním tvůrcem. Od velkého třesku ke globální civilizaci (Prostor, Praha 2013). Jde o velkou a promyšlenou kompilaci vědeckých poznatků a teorií z neživých i živých věd a poněkud méně věd o člověku a společnosti. Autor dokáže obdivuhodně syntetizovat poznatky z astrofyziky, chemie, biologie, biochemie a genetiky, teorií informace, systémů, chaosu atd. Předpokládá evoluci ve vrstvách, jež na sebe navazují a v komplikovaných vývojových nábězích, plných pokusů a omylů, produkují a vyjevují nové podoby a kvality nepřeberného množství věcí a jevů (stratigrafie). Potom vysvětluje základní tvořivé strategie působící v přírodě i kultuře – singulární, duální a plurální –, podle nichž je organizován veškerý pohyb a vývoj. V bohatém pojmosloví, jež kolem toho rozvíjí, mohou najít inspiraci společenské vědy při popisu peripetií lidských společenství. Sám autor to ukazuje na určitých příkladech. V promýšlení znovu otevřených dějin by aktualizované evolucionistické instrumentárium mohlo posloužit při vysvětlování složitých společenských jevů. Řada pojmů a termínů – entropie, gradient, informační tok, disipace, bifurkace, chaos atd. – by se dala uplatnit v analýze složitých pohybů a interakcí v technologické globální civilizaci. Některé z nich již své využití našly či nacházejí. Kniha pěkně dokládá, že přes různorodost vědních oborů a specifičnost jejich názvosloví je lidské poznání vázáno na obecně srozumitelný a komunikovatelný jazyk s pevným řádem a pravidly. Veverka se o takový syntetizující jazyk pokouší, což je v éře uzavřených a oddělených odborností, často i třeba v rámci jediné vědy, nesamozřejmé a vítané. Není pochopitelně sám, před časem se o takové prolnutí pokusil Stanislav Komárek v pozoruhodné knize Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací (2. vydání, Academia, Praha 2008). Veverkovy kompilační kompetence v humanitních vědách nedosahují ovšem takové úrovně jako ve vědách přírodních, v tom se mi zdá Komárek hlubší. Ovšem také podle Veverky se svět ocitl na významné křižovatce. Čeká nás buď zachování víceméně stávajícího lidského řádu, anebo nekontrolované množení bifurkací v ohrožené přírodě, které vyústí do chaosu, z něhož vzejde nová evoluční vrstva. Jak vidno, každý ze zmíněných autorů si představuje poslední bitvu zcela jinak.