Rozner, Ján: Sedm dní do pohřbu

ihned.cz | 20.11.2014 | Aleš Palán

Normalizační ztráty nebyly krásné

Autobiografický román slovenského překladatele Jána Roznera vypráví o životě po roce 1968. Rozner svůj mimořádný příběh odvíjí od zprávy o manželčině smrti. Nostalgické vzpomínky to nejsou. Byla doba, ve které se nedalo žít, a přesto se v ní žít muselo, jak normalizaci popisuje autobiografický román slovenského překladatele Jána Roznera Sedm dní do pohřbu. I Roznerova žena Zora Jesenská byla překladatelka, její převod Doktora Živaga do slovenštiny byl novátorský a ceněný ještě po letech. Když ale před Vánoci roku 1972 zemřela, neodešla "velká osobnost slovenské kultury", ale "žena v domácnosti a pěstitelka kaktusů". Do takových parametrů se smrskl po sovětské invazi v srpnu 1968 její svět, jen takto to mělo zaznít ve smutečních projevech.
Rozner odvíjí svůj mimořádný příběh od zprávy o manželčině smrti. První problémy nastanou už při formulaci textu na smuteční oznámení. Co na něm smí být? A komu ho poslat? Kariéristům jistě ne, ti si to nezaslouží. Dokonce ani některým kolegům a přátelům ne – těm by list oznamující smrt zakázané autorky mohl uškodit. Jsou tři roky po nástupu normalizace a jména Jesenská a Rozner zmizela z povrchu zemského, nemluví se o nich, jejich knihy jsou staženy z knihoven.
Ján Rozner se brodí normalizačním balastem a týden, který má uběhnout do manželčina pohřbu, naplňuje jeho přípravou – a vzpomínkami. Tomu, že svou violu naladil opravdu co možná nejhlouběji, přispívají zřejmě i vánoční svátky. Poprvé bude na Štědrý den sám. Nebyl ale sám i za ženina života? Jaký to byl vztah, jaká to byla láska? Autor rekapituluje svůj život velmi nesmlouvavě. Podvědomě cítí, že normalizace nutí obyvatelstvo ke kompromisům a jemu zbývá jediné bojiště, kde se může nesmlouvavě bít: vlastní minulost. Pochybuje o své práci i o lidských kvalitách, neomlouvá své alkoholické eskapády ani mladistvé ideály, neidealizuje své dětství ani manželství… Za války ho stigmatizovaly židovské kořeny, brzy po ní zase ty německé. Proplouval redakcemi, byl připraven dělat kompromisy, ale dělal je pozdě a v malém, svůj ortel si podepsal vlastní prací. Sám si uvázal smyčku.
Snad nejtemnější proměna v Roznerově uvažování nastala za tři husákovské roky. Když jde nyní navštívit známou, jejíž muž sedí z politických důvodů za mřížemi, vzpomene si, jak za ní jeho žena nechtěla kdysi přijít. Byla velmi rozrušená, to ale nejen kvůli nespravedlivému rozsudku. "Oni se stále odvolávali, spoléhali na zákony a protestovali a čekali spravedlnost – ale copak nevěděli, v čem žijeme, to si mysleli, že žijeme v normálním světě?" zlobila se tehdy Jesenská na své přátele, a Rozner s ní souhlasí. Nezlobí se na viníky, ale na oběti. Provinily se tím, že nechtěly sklonit hlavu, že marným odporem svému okolí o to intenzivněji připomínaly vlastní ztráty, které vůbec nejsou krásné…
A aby toho pokřiveného vnímání nebylo málo, po několika stránkách předkládá autor čtenáři další výtku, tentokrát tu, kterou před dvojici proskribovaných intelektuálů kladou mnozí "obyčejní" lidé. "Zatímco on a jeho žena, teď mrtvá, měli oplétačky s režimem, normální lidé si něco takového nemohou dovolit; oni pracují a dělají to, co se od nich chce. Jen takoví ti fajnovější, co se považují za něco víc, si mohou dovolit nějaké luxusní dohadování s režimem," píše hořce. Bolševik se mohl smát, oběti se navzájem obviňují a svůj hněv obracejí proti sobě. Rozděl a panuj.
Slovenských Sedm dní do pohřbu v mnohém připomíná český Celý život Jana Zábrany. Oba texty napsali překladatelé, oba vznikly během normalizace, ale vyšly až po mnoha letech, oba získaly nejprestižnější domácí literární ceny. A hlavně: obě díla drtí písek mezi zuby, když mají "vyprávět" o normalizačním hnusu, který rozšířil epidemii marnosti po celé federaci. "Zbytečně řečnila, zbytečně něco dokazovala. Vždyť někoho o něčem přesvědčovat je vlastně nejzbytečnější věc na světě," dumá Rozner nad výstupem na manželčině pohřbu, který si neodpustila jedna jeho známá. On už přece také rezignoval. Čí pohřeb se to vlastně právě odehrál?