Améry, Jean: O stárnutí

Mladá fronta DNES | 4.7.2009 | rubrika: Kavárna | strana: 25 | autor: JOSEF CHUCHMA

Na úvod citace: „Ten, kdo dospěje na práh stáří, jeden dříve, onen o něco později, ten vyzbrojen upřímností, druhý chycen do pasti sebeobelhávání, které se však vždycky ukáže jako ne dost pevné, nevyhnutelně v jistou chvíli zjistí, že už světu nerozumí. Tato stránka sociálního stárnutí, tj. v nejširším slova smyslu kulturního stárnutí, vychází najevo v poměrně pomalém, nedramatickém procesu postupných náhledů.“
Filozof a esejista rakouského původu Jean Améry (1912-1978) sice svým základním intelektuálním nastavením náležel k existencialistické filozofii a v knize, o níž tu je řeč, mimo jiné popisuje (zdaleka nejen svého) poválečného myšlenkového guru Jeana-Paula Sartra. Avšak bylo by příliš pohodlné tvrdit, že spění k smrti a ticho nebes, jež se v Améryho textu O stárnutí rozléhají, jsou zkrátka diagnostikovatelným výrazem existencialisty a člověka, jenž trpěl takzvaným koncentráčnickým syndromem, z něho se nikdy nevzpamatoval (viz i do češtiny přeložená Améryho kniha Bez viny, bez trestu) a – stejně jako italský spisovatel a někdejší vězeň Primo Levi – ukončil svůj život vlastní rukou. Ostatně na začátku eseje O stárnutí Améry píše, že text je výsledkem sebepozorování, prožívané zkušenosti, nikoliv pojednáním opřeným o tu či onu teorii nebo myšlenkovou koncepci. Snažil se přemýšlet mimo kategorie, nesystémově, bez berliček; teprve při psaní se mu rýsovala cesta, na kterou se v eseji vydal, formulováním si uvědomoval, co vlastně za proces se v něm odehrává. Jistě, obecně platí, způsob a reflexe prožívání každodennosti v sobě bezděčně nesou intelektuální, emocionální či náboženskou výbavu dotyčného „zapisovatele“, takže rysy přináležející k určitému myšlenkovému systému lze v prožívání nalézt a formulovat, ale nedá se tím vše vysvětlit. Koneckonců kategorizační štítek sloužívá i coby obrana před připuštěním si „nepříjemného“ díla k vlastnímu tělu, do vlastní hlavy.
Vezmeme-li v potaz, že Améry svůj autobiografický text „o stárnoucím člověku a jeho vztahu k času, k vlastnímu tělu, společnosti, civilizaci a konečně ke smrti“ psal v roce 1968, v necelých šestapadesáti, můžeme se ptát, zda autor při reflexi úbytku psychických a fyzických sil notně nepřeháněl. Ale Amérymu nešlo o fázi očividné nemohoucnosti, která sevře vysoké procento těch lidí, kteří se dožijí pokročilého věku. Jednalo se mu o úsek, jenž začíná hned za vrcholem, o pozvolný, individuálně daný, ale nakonec vždy se nějak dostavivší odklon ke svým jistotám, k tomu, co jsem v minulosti už nabyl a čím pak vysvětluji jevy dnešní a poměřuji tím nově vznikající skutečnosti. A právě tím stávající svět už přestává být „můj“, už nejsem ve fázi, kdy přicházím s novým a určuji příští, nýbrž doháním, musím si zvykat na všemožné novoty. Tento stav přitom nutně nesouvisí s tím, kde na společenském žebříčku stojím, jakou funkci zastávám.
Onen stav zato souvisí se zrychlujícím se vývojem lidské civilizace s akcentací mládí a zdraví. A za ty čtyři desítky let, které uplynuly od sepsání eseje O stárnutí, tato civilizační tendence jen zesílila a naléhavost Améryho zpovědi tudíž minimálně trvá, není-li dokonce větší než v době svého vzniku. Medicína sice za tu dobou notně postoupila, lidé v našem civilizačním okruhu jsou vesměs „zachovalejší“ než jejich stejně staří předchůdci ze 60. let (toho si můžeme všimnout třeba díky tehdejším filmům), avšak příval nových technologií vrší dnes a denně dávky informací a požadavků, které je od určitého věku stále obtížnější stíhat. Počet lidí, kteří stárnou, a tím se tu, jak zřejmo, nemyslí výlučně fyzický věk, tak roste. Reakcí na tu pociťovanou úzkost z nedostatečnosti a „mimoňství“ je – infantilizace.