V románu vypráví Rudolf Lorenzen příběh Roberta Mohwinkela, mladíka vyrůstajícího v rodině úředníka soukromé firmy. Robert se celý život přizpůsobuje požadavkům svého okolí – rodičů, kamarádů, školy a nakonec svých nadřízených. Chce zůstat nenápadný a nevybočovat z řady. S nástupem národního socialismu má neprůbojný chlapec značné problémy, stejně jako se školou, kde se klade důraz na fyzickou zdatnost a rázné vystupování. I jako účastník letního tábora Hitlerjugend má potíže, a když si postěžuje, že s ním nikdo nechce bydlet, skončí hned první den u pomocných prací v kuchyni. Tím se ovšem i vyhne případným trestům za svou neschopnost řádně pochodovat…
Už před válkou se u Roberta začíná projevovat velmi jemný cit pro hierarchii společnosti, který pak využívá ve svůj prospěch. Tato vlastnost i jeho přirozená inteligence pomohou Robertovi projít bez úhony nejdříve Říšskou pracovní službou a poté přežít útrapy války na východní frontě. Protože prošel frontou jako voják, který nedosáhl vyšší hodnosti, vidí německé důstojníky kritickýma očima. Byli to větší nepřátelé obyčejných německých vojáků než Rusové, říká o nich. Také v ruském zajetí při práci v sibiřských dolech umí přesně odhadnout, kdy mu jde o život, a postarat se o svou záchranu.
Autorovi se podařilo rafinovaným použitím jazyka každodennosti a poezie banality vystihnout předválečné napětí v Německu i poválečný hospodářský zázrak. Román Všechno, jen ne hrdina vyšel poprvé roku 1959, a už tehdy – stejně jako v roce 2002, kdy v Německu vyšel znovu jako pocta k autorovým osmdesátinám – zaznamenal mimořádný ohlas u čtenářů i u odborné kritiky, která jej přirovnávala k Plechovému bubínku Güntera Grasse. Lorenzenův román přináší jak panoramatický obraz německé společnosti ve třicátých až padesátých letech 20. století, tak i mikroskopické vhledy do všedního života, jeho radostí i strastí. Příběh Lorenzenova antihrdiny se čte jedním dechem a zcela právem je řazen k největším dílům německé poválečné literatury.
