Po básních a kratších prózách zveřejněných koncem padesátých let vyšel Mráz (Frost, 1963) jako první Bernhardův román a objevují se v něm už témata, která rozvíjel ve svých pozdějších dílech.
V románu vypráví student medicíny o šestadvacetidenním pozorování malíře Straucha, který se uchýlil do odlehlé horské vesnice. Strauchův stav znepokojuje jeho bratra chirurga, který studenta tajně na pozorování vyslal. Student naváže záhy kontakt s osamělým malířem, který své okolí vidí a hodnotí s pronikavou nenávistí a jasnozřivým odsudkem šílence. Na společných procházkách zasněženou krajinou Strauch vmetává v dlouhých monolozích strnulému světu do tváře své vlastní ustrnutí…
Student je stále hlouběji vtahován do Strauchova šíleného systému, a nakonec se zachrání útěkem. Strauchovo šílenství je však jen forma „zvýšené aktivity“ mozku, způsob, jak se přiblížit pravdě, šílenství jako jasnozřivost.
