Lukeš, Igor: Československo nad propastí

Simindr.cz | 7.6.2014 | autor: Simindr

Jak se Československo nezasloužilo o stát

Kniha Československo nad propastí Igora Lukeše se zabývá jen velice krátkým, ale o to intenzivnějším časovým úsekem našich dějin. Jde o pár let, během nichž se rozhodlo o dalším směřování poválečného Československa. Čte se jedním dechem.
Chcete-li nahlédnout hluboko do útrob české duše, máte v tomto případě jedinečnou možnost. Ten smutný příběh je napínavější než poslední detektivka J. K. Rowlingové, i když se mu taky jen těžko věří, přestože tohle se skutečně stalo. Ale nabízí o to větší příležitost pochopit, na jakých selháních stojí naše současnost a co všechno se dalo/mělo udělat jinak. Zvlášť dneska, kdy se znovu začínají míchat temné geopolitické síly, může být tahle historická lekce k užitku.
Nedávno jsem psal, že aktuální dění na Ukrajině dává nahlédnout do atmosféry a emocí těch, kteří v roce 1938 přemýšleli o Mnichovu. Rozpaky, nejistota, strach a nejasnost cílů protivníka jsou dnes stejně jako tenkrát účinnou brzdou jasných rozhodnutí. Po bezstarostném zabrání Krymu člověk tak nějak víc chápe, proč předválečná Evropa dokázala doufat v mír předhozením Sudet ve víře, že netvor bude nasycen a uspokojen. I díky dnešku dokážeme možná lépe chápat, před jak obtížnými volbami stáli tehdejší státníci.
Přesto je jasné, a kniha Igora Lukeše to jasně dokazuje, že i v tehdejší době bylo možné lépe odhadnout situaci nebo zvolit vhodnější taktiku, bojovat o lepší výsledek. Možná by nakonec všechno dopadlo dost podobně, ale takhle demokracie v Československu protekla všem, kteří po ní toužili, doslova mezi prsty.
Igor Lukeš popisuje klíčovou roli prezidenta Beneše, který systematicky přeceňoval své schopnosti, což v kombinaci s absentující pokorou a charakterovou zbabělostí znamenalo ten nejhorší předpoklad správně vyhodnotit souvislosti a adekvátně na ně reagovat. Před očima jasně vystupuje tradiční šablona střetu odhodlané síly, která má jasný cíl (Stalin s domácí KSČ), s nejistými obránci něčeho lepšího, za co se neumějí dostatečně jasně a silně postavit – a jen se utěšují, že přece nemůže být tak zle. Až vyráží dech, jak olbřímí je schopnost českých politiků napříč dějinami vysvětlit jakoukoliv slabost, nečinost či selhání, a dokonce ji vydávat za příkladný čin – v kontrastu s ochotou nést osobní riziko.
Jako ozvěna stejného přístupu zní slova dnešních českých politiků, že posilování sil NATO v Evropě není potřeba, když se u nás zatím přece nic neděje. Jenže fakt, že se na Staroměstském náměstí ještě neprocházejí zelení mužíčci, znamená pro zítřek velice málo. Po roce 1945 také byli všichni překvapeni a rozčarování, že Stalin nedržel své slovo, že KSČ byla naprosto nekompromisně odhodlaná převzít moc, že se soustředěným úsilím a postupným narušováním mentálních bariér rozlámala československá schopnost vzdorovat.
Lukešova kniha se koncentruje primárně na zkušenost amerických tajných a diplomatických služeb, které také situaci v ČSR mimořádně podcenily. Je třeba říci, že Američané Čechoslovákům jejich šance na demokratický režim neusnadnily, přesto kniha jasně ukazuje, že jsme naši věc mohli sami ovlivnit mnohem více, než se nám podařilo. Zbavuje všech ctnostných masek nejen Beneše, ale v populární mytologii i tolik vzývaného Masaryka, který navzdory všem svým vznešeným řečičkám byl jen obyčejný srab. A drobné detaily a příhody, které Lukeš popisuje s pozoruhodným nadhledem, všem velkohistorickým událostem dodávají lidskost, přesvědčivost, barevnost i vzácnou míru pochopení.
Celý ten příběh ukazuje, že v určitých chvílích stačí relativně málo k tomu, aby se docela malá, ale odhodlaná skupina lidí zmocnila státu – ani není třeba, aby měla většinovou podporu obyvatelstva. Stačí skupina lidí řízená direktivně, s jasným cílem, nehledící na tradiční pravidla hry, která se nezakecá a maká. Zbabělost, strach, nejistota, vnitřní rozpory, nejasnost cílů a neschopnost sáhnout po stejných zbraních, nebo jen prostá složitost demokratických mechanismů pak druhé straně zabrání být stejně efektivní v obraně společenských hodnot. Zvláště když i temná síla dokáže imponovat, zvláště když před sebou zvedá vlajku vznešených hodnot.
Historických lekcí v tom najdeme více. Demokracie je složitější, pomalejší a krátkodobě méně efektivní než autoritářství, přesto v dlouhodobém hledisku nedává nic jiného smysl. Zároveň demokracie často nebývá ochotna připustit, že její osud je nejistý, a dokáže mobilizovat síly většinou dost pozdě. Proto si pořád musíme vtloukat do hlavy, že svoboda a základní práva nám zůstanou, jen pokud je budeme připraveni hájit, pokud dodržování rovných pravidel hry bude větší hodnotou než získání momentální výhody, pokud pro nás za každých okolností budou nejvyšší hodnotou a zároveň nejnižší podmínkou fungování jakéhokoliv režimu.
Jasně se ukazuje i to, že pokud vám má někdo jiný pomoci, musíte se o pomoc být schopni přihlásit a zasloužit si ji. Nelze si stěžovat na to, že se někde jedná o nás bez nás, a pak chtít, aby nás někdo bez nás zachránil.
Československo nad propastí je kniha, která by měla být nezbytnou součástí výuky dějepisu. I díky ní se totiž mladá generace (a nejen ona) může naučit, proč se Edvard Beneš nezasloužil o stát, proč si nemáme namlouvat, že jsme mostem mezi Východem a Západem, co všechno nám schází k tomu, abychom na sebe mohli být skutečně jako národ hrdi, a co všechno nám hrozí, pokud nebudeme schopni včas rozpoznat hrozby, které se nás valí, a připravovat se na ně.