Vzpomínková próza překladatele a publicista Jána Roznera vyšla poprvé na Slovensku v roce 2009, tři roky po smrti autora a šestatřicet let po jejím napsání, a hned se stala slovenskou „Knihou roku 2009“. Formálním rámcem knihy jsou vzpomínky autora na události v době od smrti do pohřbu jeho ženy Zory Jesenské na konci roku 1972. Oba, Rozner i Jesenská, patřili po roce 1968 k zakázaným autorům, jejich díla, tj. zejména překlady, byla vyřazena z knihoven a bylo jim znemožněno vykonávat povolání. Husákovský režim se pohřbu Jesenské obával a uchýlil se k masivnímu zastrašování lidí i absurdním praktikám, jako je např. kontrola výběru hudby pro smuteční obřad. Autorův záběr je však širší – přináší svědectví o kulturních, společenských a politických poměrech na Slovensku na počátku československé normalizace a jeho reflexe sahají ještě dál, až do let čtyřicátých. Další rovina prózy je osobní, autor sleduje peripetie svého manželství, svůj vnitřní svět včetně selhání a poklesků; otevřenost a kritičnost vůči sobě mu pak umožňuje otevřeně hovořit i o druhých.
Kniha je autentickou zprávou o lidech, událostech a poměrech dané doby. Zároveň ale má charakter románové kompozice, což podtrhuje i fakt, že autorovo líčení se odvíjí ve třetí osobě. Její působivost je dána nejen emocionálním zaujetím vypravování, ale především jeho uměleckou přesvědčivostí a literárním mistrovstvím.
O knize napsali:
Roznerův autobiografický román můžeme bez přehánění označit za klíčovou slovenskou knihu druhé poloviny 20. století, která má samozřejmý nárok stát se součástí kánonu. Příznačně vyšla teprve po třiceti letech od svého vzniku. Roznera vymazali z archivů a knihoven s důsledností typickou pro paranoidní diktatury. Režim se ho děsil tak, že ho v roce 1977 vystěhoval do Německa a zničil všechny záznamy o jeho rozsáhlé práci novináře a literárního a filmového kritika.
Stejný osud postihl i jeho manželku Zoru Jesenskou, jejíž smrt 21. prosince 1972 a následujícich sedm dní tvoří časový rámec a hlavní téma knihy. Jesenská, průkopnice modeního slovenského literárního překladu, měla široký záběr od Shakespeara až po Dostojevského. Její najslavnější titul, Pasternakův Doktor Živago, sa stal kultovní záležitostí a konspirační vydání v malé východoevropské zemi mezinárodním politickým skandálem.
Smrt Jesenské spustila v Roznerovi fascinující vzpomínkový proud vědomí, který zahrnul jejich manželství, ale i autorovo dětství, tvůrčí kariéru, politické zápasy, jakož i boj s alkoholismem a hluboké pochybnosti o smyslu vlastní práce i života. Retrospektivu střídají praktické přípravy na pohřeb v Martině, které se mění v jakési pochovávání účastníků zaživa.
„Do všeho se musíte míchat, vy kurvy,“ píše Rozner, který pravdivě a nemilosrdně účtuje se zemí a režimem. Nedokáže se smířit s národním vzýváním Gustáva Husáka, který byl „Slovák a dostal se na nejvyšší místo ve státě, on je teď nejvyšší i nad Čechy“. Stejně tak odmítal antisemitismus a protimaďarský šovinismus – projevy, které byly tehdy mezi intelektuály na Slovensku bohužel běžné. Jeho poznámky o konformismu herců Národního divadla by sa daly citovat i dnes. Sebe ani ostatní neskrývá za vymyšlenými literárními postavami, ale používa zásadně skutečná jména, což zcela převrací obraz mnohých příslušníků takzvané elity.
Mnohovrstevnatý, temný, šokující, mimořádný román!
Michal Hvorecký
Téměř zapomenutý literární, divadelní a filmový kritik Ján Rozner sa dnešním čtenářům překvapivě představuje rozsáhlým dílem Sedm dní do pohřbu. Ukázal v něm, jakou sílu má autentická autorská výpověď vystavěná na osobním prožitku, a ne na postmoderní hře na románový příběh.
Roznerova kniha je cenným, pravdivým a v mnohém i krutým rozpomínaním na dobu, na kterou mnozí, záměrně nebo z lhostejnosti, zapomínají. Právě literatura je tu proto, aby nám naši paměť oživovala.
Anton Baláž
S velkým odstupem před dalšími v pořadí sa Knihou roku 2009 stalo Sedm dní do pohřbu. Posmrtně vydaný autobiografický titul Jána Roznera v tradiční anketě deníka Pravda zvolila takřka čtvrtina hlasujících osobností.
Juraj Fellegi
