Vzpomínky Jaroslavy Skleničkové zachycují životní příběh jedné z lidických rodaček, do jejichž osudu nanejvýš krutým způsobem zasáhly dějiny v podobě vyhlazení Lidic. Nacisté provedli tento čin jako barbarský akt pomsty na zcela nevinné a v podstatě nahodile vybrané skupině obyvatel. Zároveň si předem stanovili přesná byrokratická pravidla, podle kterých naložili se všemi lidmi úředně přihlášenými k trvalému pobytu v Lidicích a která určila, kdo bude zastřelen, kdo vystaven „zvláštnímu zacházení“, kdo poněmčen, anebo „jen“ odvezen do koncentračních táborů. Paní Skleničkové bylo v červnu 1942 šestnáct let, a aniž by to tušila, měla dvojí „štěstí“: pokud by se narodila jako chlapec, nacisté by ji zavraždili spolu s ostatními lidickými muži, a pokud by přišla na svět o necelé tři měsíce později, nebyla by podle nacistické mašinerie ženou, nýbrž dítětem, a v tom případě by ji čekala jen malá naděje, že přežije nacistické „zvláštní zacházení“.
Vyprávění Jaroslavy Skleničkové umožňuje čtenáři pohlédnout na lidickou tragédii zevnitř, očima jednoho lidského osudu. Nejprve mezi našimi zraky vystoupí líčení obyčejného a přitom šťastného dětství v tehdejším prvorepublikovém Československu. Záhy jsme však konfrontováni se zvrácenou absurdností situace, v níž se nachází mladá Jaroslava spolu s ostatními lidickými ženami – doslova zničehonic se v roce 1942 ocitnou v koncentračním táboře Ravensbrück, aniž by tušily proč, aniž by měly představu o tom, co je čeká a co se stalo s jejich dětmi, manžely a otci. Pravdu se dozvědí až po návratu do osvobozené vlasti v roce 1945.
Životní běh autorky, poznamenaný ravensbrückou zkušeností a obecně údělem lidické ženy, můžeme sledovat i v poválečném období, respektive do konce sedmdesátých let, kdy odchází na odpočinek a vrací se do rodných Lidic.
Kniha Jaroslavy Skleničkové však není jen zprávou o tom, jak se jedna hrůzná historická událost promítla do konkrétního lidského osudu. Je také vyprávěním o lidské solidaritě i o tom, co znamená žít šťastný život navzdory historické tragice a všem nepřízním osudu.
Jaroslava Skleničková (rozená Suchánková, 1926) strávila dětství díky povolání svého otce šéfkuchaře střídavě v rodných Lidicích, Luhačovicích, tatranském Novém Smokovci, Hradci Králové a Praze. Dne 10. června 1942 byl v rámci vyhlazení Lidic její otec zastřelen. Spolu s matkou a o tři roky starší sestrou byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Po osvobození v roce 1945 dokončila svoje vzdělání a začala pracovat jako úřednice ve Všeobecném penzijním ústavu v Praze. Vté době se seznámila se svým pozdějším manželem, za něhož se provdala v roce 1951. Ze zaměstnání odešla po pěti letech, aby se kromě svých dvou dětí mohla starat o těžce nemocnou matku a postupně i o dvě děti své sestry. Po smrti matky v roce 1971 nastoupila do Telexportu Československé televize jako referentka. Po odchodu do důchodu se rozhodla přestěhovat zátky do Lidic, kde také dosud s manželem žije.
