Dopravu zdarma od nás získáte při objednávce nad 1300,-Kč.


Recenze

Sokolov, Saša: Mezi psem a vlkem

A2 | 16/2014 | Literatura | strana 4 | Miroslav Olšovský

Skaz mezi rojem a strojem
Mezní forma psaní Saši Sokolova

V románu Saši Sokolova, hajného, dřevorubce, novináře a především jednoho z výrazných představitelů ruské emigrantské literatury, se tlachá a brousí jazyk současně. Hrdinové hledají rovnováhu mezi psem a vlkem nebo ztracené písmeno, autor pátrá po mezních formách řeči, kterou by se daly uchopit a vyprávět lidské životy.

„První mé okamžiky jsou roje,“ vzpomíná na své dětství Andrej Bělyj v jedné z podkapitol své novely Kóta Letajev (1922, česky 1967), nazvané příznačně Roj srojený v ústrojnost, kterou zmiňuje Viktor Šklovskij ve své Teorii prózy (1925, česky 1948), aby jí ilustroval Bělého způsob psaní zachycující permanentní zrod myšlenek, který se podobá rojení, jež jen velmi zvolna přechází v řád. Do tradice ruské avantgardní prózy, za jejíhož otce a zakladatele bývá Andrej Bělyj někdy považován, vřazuje Šklovskij rovněž dílo Borise Pilňaka či Jevgenije Zamjatina. Nutno poznamenat, že k této tradici musíme přiřadit i tvorbu Saši Sokolova, současného ruského prozaika žijícího v Kanadě, jehož spisovatelská tvorba započala ve Spojených státech vydáním Školy pro hlupáky (1976, česky 2006; recenze v A2 č. 20/2006), a sice v nakladatelství Ardis, kde vycházely knihy Nabokova, Bitova, Brodského a jiných ruských autorů, kteří nemohli v tehdejším Sovětském svazu publikovat. Jako druhý v pořadí vyšel ve stejném nakladatelství román Mezi psem a vlkem (Meždu sobakoj i volkom, 1980), za nějž Sokolov obdržel v roce 1981 Cenu Andreje Bělého, udělovanou uměleckými kruhy tehdejší ruské neoficiální kultury. Knihu máme nyní k dispozici i v českém překladu.

V Sokolovově malém románu se prolíná několik vyprávění a lyrických monologů, počínaje těmi, jež patří brusiči Iljovi Petrikejiči Zynzyrelovi, až po veršované zápisky lovce a opilce Jakova Iljiče Palamachtěrova, jež tvoří čtyři samostatné cykly, evokující roční období. V těchto do sebe zavinutých textech se objevují narážky nejen na ruskou klasiku, jako jsou díla Puškinova či Turgeněvova, ale také na avantgardní texty již zmíněných spisovatelů Bělého nebo Pilňaka. Můžeme však najít i rozsáhlé odkazy na evropskou renesanci (Pieter Bruegel starší), ruský impresionismus v hudbě (Musorgskij) či evropskou modernu (T. S. Eliot). Vypravěči i autor veršovaných zápisků rozvíjejí v románu nejrůznější anekdoty i příhody, jen občas přecházející v příběhy, jako by všichni raději zůstávali u nedořečeného sdělení, jež stále častěji v moderní literatuře nabývá na významu jako nějaká samostatná oblast, do které se nakonec ponoří každý text.

Mezi houštinou a mýtinou

Sokolov využívá formu skazového vyprávění a vyhrocuje ji natolik, že obnažuje její základní principy a přetváří je po svém. Skaz v jeho podání provází stylistická a jazyková neuměřenost, není mu vlastní vznešenost, ale spíše jakási nízkost. Jak hrdinové mluví, vzniká nekontrolovaný proud řeči, kdy všichni nakonec říkají více, než původně zamýšleli, jako by neustále zapomínali, co chtěli původně sdělit a komu. Pokoušejí se uspořádat své myšlenky do jednolitého vyprávění, které se však drolí nejen do množství nesouvislých, disparátních událostí, ale také do mnoha hlasů, takže v konečném součtu nelze rozlišit, kolik vypravěčů vlastně „mluví“. Jejich příběhy se rozprostírají všude stejně, nemají žádné centrum, jen všudypřítomnou periferii, do níž můžeme zahrnout vše, na co si všichni namátkou vzpomínají. A to, na co si vzpomenou, hned vzápětí opouštějí. Jako by z jazyka evropské a ruské moderny postaveném na tom, že každé vyprávění se kromě ústřední linie příběhu skládá také z nepřehledné spleti odboček a přerušení, zůstaly u Sokolova už jen odbočky a přerušení, jen opuštěné periferie bez centrálního příběhu.

V prozaických částech se setkáváme s fragmenty scén, kusy událostí, nedovyprávěných situací i jednotlivých příběhů zanechaných jakoby ladem. Podobně se prodíráme čtyřmi básnickými cykly, jež vrůstají do cizích vyprávění, jako houštinou a hledáme smysl, klestíme si jimi cestu, abychom vzápětí zjistili, že smysl, který jsme chtěli na konci cesty nalézt, spočíval právě v onom proklešťování a že mýtina se za námi opět uzavírá jako houština. A právě v nastolování rovnováhy, hledání hranice mezi houštinou a mýtinou, rojem a strojem, psem a vlkem, spočívá smysl Sokolovova psaní a mělo by být i smyslem našeho čtení.

Brusičova daremná mluva

Jeden z vypravěčů, Ilja Petrikejič Zynzyrela, sice brousí nože, ale brousí také jazyk, neboť jeho broušení se proměňuje ve vyprávění. Cizeluje jazyk, z něhož se v proudu řeči odštěpují úlomky slov a chaoticky jako prach dopadají na zem v podobě vyprávění. Všechna slova, která na nás chrlí, jsou vlastně odlétajícími úlomky z broušeného jazyka. Brusič (točilščik) točí nejen bruskou, ale také jazykem. Projevuje se to i v ruštině, kde „točiť“ znamená jak brousit, tak – ve frazeologismu „točiť ljasy“ – tlachat nebo plácat nesmysly. V překladu je to patrné zvláště ve větě: „A jestli si s někým jen tak brousím jazyk, nebo na brusu železo – stejně moje srdce teskní po Orině.“ Zdrojem této řekněme daremné mluvy je bruska a její brusič, tedy vypravěč, který točí bruskou a zbůhdarma žvaní (vzpomeňme na Hrabalovo pábení, které má rovněž blízko ke skazové formě vyprávění). Točení bruskou vytváří sémantický prostor, v němž se nejen rodí významy, ale dochází také k probouzení paměti, jíž jsou lesy plné a jakoby prosycené.

Sokolov názvem své knihy odkazuje k hodině mezi psem a vlkem, k soumraku, kdy je nesnadné psa od vlka rozeznat, a v obecné rovině k přechodnému času stmívání nebo svítání. Překlápění mezi soumrakem a rozedníváním je pro román klíčové, neboť v jeho knize panuje jakési kontinuální šero. Nejenže jako čtenáři nemůžeme postřehnout, kdy končí den a začíná noc, ale nemůžeme ani rozeznat rozednívání od soumraku, takže vůbec nevíme, jestli den ve skutečnosti nastává anebo právě končí.

Podobně je tomu v jeho dalším románu Palisandreia (1985, česky 2010), v němž absence časových údajů noří celý příběh do jakési šedivé beznaděje, vylučující jakoukoli možnost, že by mohlo nastat ráno anebo večer. Román Mezi psem a vlkem však neodkazuje jenom k hodině soumraku, ale také k hranici mezi civilizací a přírodou. Zkrátka odkazuje k hranici mezi chaosem a jeho uspořádáním, k roji, jenž povstává z chaosu a stává se řádem, aniž by se zcela uspořádal. Roj je mezní forma, kterou prochází každé psaní proměňující se v text – při tom se spolu s chaosem rodí i řád překlápějící se zpátky v chaos.

Rojení světa za zvuku „ž"

Roj u Sokolova vzniká jako důsledek stroje na vyprávění, jímž je bruska rodící jazyk. Každý stroj slouží vlastně jen k tomu, aby jím byl roj nakonec chycen a polapen, neboť jej v sobě zahrnuje. A takovou loveckou činnost provádějí vypravěči a hrdinové. Brusič se stává metaforou umělce jako bezdomovce, který je vymaněn z řeči, jíž se ostatní lidé dorozumívají, neboť je to on, kdo dává mluvu věcem a řeč událostem, ale do jejich světa zahrnut není.

Jednou z příhod, jež v sobě nesou ústřední symboliku knihy, je i hledání písmene „ž“ (ж), které hrdinové nakonec naleznou ve tvaru kola z brusky ležícího v hospodě. A zatímco Bělého románem Petrohrad (1913, česky 1970) zní neidentifikovatelný zvuk „uuu - uuu - uuu“, evokující nadcházející hrozbu rozpadu civilizovaného světa, v Hodině mezi psem a vlkem se tato metafora zániku proměnila ve zvuk brusu – „ž-ž-ž“ – asociující nejen rodící se život (žizň), ale představující rovněž rojení světa. Z brusky totiž vychází jediný zvuk, řeč roje, který se rozléhá ruskými hvozdy, roje, jehož mluvu nakonec čteme jako vyprávění. V Sokolovově podání je vyprávění rojením událostí i jazyka, rojením skutečnosti, která jako by nemohla dojít svého uspořádání, ale byla nucena se neustále rojit.

Z kola brusky ve tvaru písmene „ž“, jehož název v cyrilici je „živěte“, vychází život. Bruska ho přes toto písmeno chrlí, jako by teprve život a tvorba byly tím, co život utváří. Život se stává nositelem života, není vůči událostem života ani tvorby transcendentní, ale je vždy imanentní. Nepoukazuje k ničemu vyššímu, než je život sám, vztahuje se jen sám k sobě a zahrnuje sebe i smrt. Otáčející se kolo brusky představuje zacyklené hledání života, vedoucí zase k životu.

Tučný zelený list

Verše z lovcových zápisků opilce Palamachtěrova tvoří pozadí pro brusičovo vyprávění: „Hromádku dopisů nutně musím,/stejně jako telegramů svazek/ odeslat. Slova dvě: Az esm./ Bez meškání, bez znalosti adres.“ „Az esm“ (já jsem) z telegrafické zprávy neodkazuje jen k církevněslovanskému „az“ jako označení osobního zájmene „já“, ale také k prvnímu písmeni azbuky. Odštěpky z rotujícího kola, jež je současně písmenem i tvarem života, vytvářejí první písmeno abecedy i vědomí já.

Kolo brusky ve tvaru ruského písmene „ž“ je samotným emblémem tvorby života. Nejde však jen o tvar, který kolo z brusky s písmenem „ž“ propojuje, ale o to, že se jedná o ústřední nerv, klíčové písmeno, z něhož vychází celá abeceda, o kořen, jenž toto písmeno připomíná a z něhož umělecký jazyk skazu Mezi psem a vlkem vyrůstá. Pokud hrdinové pátrají po ztraceném písmeni, hledají nejen život jako nějakou podzemní řeku, ale především kolo z brusky, součást tajemného stroje produkujícího jejich řeč, jíž mohou své životy vyprávět, a cele je tak uchopit. Hledají hnací kolo, část, která popohání brusku, hledají její motor. Naplňují tím poselství o sepětí života („ž“) a bytí („az esm“), jež je předpokladem každé tvorby: „Žít: dokázat ocenit vysoké galoše v době záplav hlubokých i mělkých řek. Být: převalovat v ústech tučný zelený list."

 


.