Dopravu zdarma od nás získáte při objednávce nad 1300,-Kč.

Recenze

Sokolov, Saša: Mezi psem a vlkem

www.martinreiner.cz | 11.12.2013

Dneska jsem si ve vlaku probral asi tři věci, o kterých bych tu chtěl napsat, ale to bych byl za nerudu, kritizoval bych, tahal někoho za slovíčko, a na to se můžeme leda vykašlat... A tak napíšu radši o tom, že jsem si přečetl moc hezkou knížku. Nejdřív se v češtině objevila Škola hlupáků, potom Palisandreia a teď i Mezi psem a vlkem. Tento román vyšel rusky v roce 1980 a je prostředním z trojice děl Saši Sokolova (1943). Život tohoto autora by mohl být dobrým ilustračním příběhem o studené válce, ale mně se ho tu nechce převypravovat. Chci říct jen to, že se mi Mezi psem a vlkem strašně líbilo – čtení takového šťavnatého, ladného, pestrého textu, to je něco... Po všech těch stylistických ukoptěnostech. Ale mám taky pocit, že chápu, proč tenhle román vyšel ze Sokolovových děl česky až jako poslední. Vedle toho, že se mi hrozně líbilo ho číst, být uvnitř a polykat všechna ta souvětí, totiž vlastně vůbec nejsem schopen říct, o čem ten román je. Asi o Rusku? Asi o Rusku, kde je všem všechno jedno a všichni jsou všem ukradení... A taky se tam hledá ztracené písmeno ž. Bohužel už jsem získal jakési ponětí o tom, že nepatřím k největším mozkům současného světa, takže mě to, že se mi to sice líbí, ale asi tomu nerozumím, zneklidnilo jen nepatrně. A uklidnily mě pak poslední věty prozaického textu – román se totiž skládá z prózy i z básní: „No tak, pojď, pokecáme si, proč bychom beze slova seděli a kabonili se? Nebo jsou ti má slova nesrozumitelná?“ Zároveň je při čtení Sokolovových děl velmi silně cítit ruská literární tradice – jeho romány jsou prodchnuty nejen přímými odkazy, ale především jsou prosyceny tím, čím ruská literární tradice na autora píšícího rusky zkrátka musí působit. Jako by ten text byl opravdu nějakým – pozor, cizí slovo, tak ho jenom napsat správně – palimpsestem. S tím jako by souznělo i to, že další charakteristikou Sokolovova románu je vedle lahodnosti i určitá rozmytost či dokonce stékavost – člověk ukrajuje ta šťavnatá větná sousta, ale ta často mizí těsně předtím, než je vidlička pronese branou rtů. Trochu jinak toto bohatství tradice, které se pro mladší autory mění v těžké břemeno, vyznívá u rusky psaných románů Vladimira Nabokova – který mimochodem kdysi velmi vychválil Sokolovovu Školu hlupáků. Taky Vladimir Nabokov jako by se marně vzpouzel, chtěl se vyvázat, případně se snažil vyzrát na tuto past tím, že dobrovolně přilne skrze literární narážky... Teprve když začal psát anglicky, tohoto jha se dokázal, myslím, alespoň do značné míry zbavit – a takový Bledý oheň či Pnin jsou už opravdu svébytná, životná díla autora, který není ničím tlačen do kouta. Stejné je to ostatně i v jižanské literatuře. Taky William Styron musel nejdřív napsat Ulehni v temnotách a Truman Capote zas Jiné hlasy, jiné pokoje – jako splátku dluhu či výkupné jižanské literární tradici, potom teprve byli volní. Jestli to znamená, že se postavili na vlastní nohy nebo zda se tak jejich tvorba naopak ocitla „na vodě“, to už si každý musí přebrat sám, pokud bude chtít.