Recenze

Snyder, Timothy: Černá zem

Nový prostor | 13. 5. 2016 | strana: 34 | autor: Ondřej Slačálek

Těžká kniha

Historik Timothy Snyder tvrdí, že ty nejdůležitější pravdy o holocaustu nám dosud unikaly. Nabízí strhující výklad a přesvědčivá i sporná vysvětlení. Hitler se podle amerického historika může stát naším současníkem.

Mysleli jsme si, že o holocaustu víme prakticky vše: vždyť jaké jiné historické téma než masová vražda šesti milionů Židů přitahuje tolik pozornosti? Máme poměrně jasnou představu, ve které vystupuje všemocný stát ovládnutý rasistickou ideologií, který rozpozná část svých občanů jako Židy, svleče je postupně ze všech práv a odešle je do koncentračních táborů, fungujících jako továrny na smrt.

Pohodlný dialog hluchých

Skoro by se zdálo, že historik Timothy Snyder plýtvá talentem a erudicí, když se pouští do tak prozkoumaného tématu. Jeho shrnující kniha Černá země, právě tak jako soubor esejů Politika života a smrti ale ukazují, že to ani zdaleka není pravda. Podle Snydera si totiž stále nevyprávíme příběh holocaustu v jeho úplnosti. Ani nemůžeme. Historie masového vraždění Židů se psala především z pohledu západoevropských Židů a na základě pramenů psaných německy. Perspektiva většiny obětí holocaustu tak zůstala opomenuta.
Už více než čtvrtstoletí jsou přístupné prameny ze zemí, kde se holocaust odehrával, aniž by ale podle Snydera měly větší vliv na náš pohled na dějiny. Stále opakujeme pohled vrahů a kolonizátorů, který je vůči kolonizovaným (obyvatelům „zemí mezi Stalinem a Hitlerem“) v nejlepším případě ignorantský. Výsledkem je utkání dvou omezených perspektiv, dialog hluchých mezi národními dějinami jednotlivých zemí a dějinami holocaustu.

Historici holocaustu podtrhují jedinečnost a nesrovnatelnost svého předmětu tím, že ho vytrhují z dějin zemí, kde se odehrál. Národní historici (zejména polští a ukrajinští) se naopak snaží dokázat, že zločiny spáchané nacismem a stalinismem na jejich společnostech jsou srovnatelné s holocaustem a někdy je za tímto účelem zkreslují a přehánějí - jako by nebyly dost strašné. Podobný dialog hluchých je pro obě strany podle Snydera ve skutečnosti pohodlný; nenutí je vystupovat z příběhu té které skupiny. Dosavadní dějiny holocaustu se přitom sice tváří jako alternativa národních dějin, sdílí ale ve skutečnosti jejich omezenost. Transnacionální historie, ke které se hlásí Snyder, překračuje omezení národních dějin. Rámcem je pro ni území - a na území dnešní Ukrajiny, Běloruska, pobaltských států a Polska, oněch „krvavých územích“, o nichž psal Snyder svou předchozí knihu Krvavé země, zemřelo násilnou smrtí v letech 1993-1945 celkem 14 milionů lidí. Jedinečnost holocaustu, v němž zahynulo 6 milionů, Snyder nijak nezpochybňuje, ale argumentuje, že historii holocaustu nemůžeme vysvětlit bez zohlednění jiných ukrutností spáchaných ve stejném čase a místě.

Hitler ekolog a kolonizátor

Hitlera fascinovala biologie a představoval si společnost jako arénu, v níž rasy bojují o přístup k surovinám a především potravě. Zatímco Slovany vnímal jako rasově podřadné, Židé pro něj představovali rasovou nákazu. Vůdce nacistů je většinou líčen jako šílenec, u něhož potřebujeme jen vyřešit otázku, jak je možné, že mu tolik lidí (navíc „ve vzdělaném a kulturním Německu“) uvěřilo. Také Snyder dává ve svém popisu vyniknout Hitlerovým extrémním rysům, ukazuje ale, že jeho zločinné názory měly i velmi racionální rozměr.
Němci přišli pozdě k rvačce o zámořská území, ke kolonizaci se jim ale nabízelo rozsáhlé území obývané Slovany, vnímanými jako Evropané druhé kategorie zdaleka nejen v Hitlerových rasistických fantaziích. Inspirován kolonialismem, rozhodl se Hitler udělat se Slovany v zásadě to samé, co Yankeeové s indiány na své západní hranici - připravit je násilím o půdu a většinu jich nechat pomřít. Úrodná ukrajinská černozem byla jedním z hlavních cílů obou světových válek - v případě té první vedli kolonialistickou expanzi v zásadě racionální plánovači císařského Pruska, ve druhém případě Hitlerovi nacisté (v přátelské alianci s německými konzervativci).
Hitler měl šílenou rasovou vizi, obyčejným Němcům ale dal srozumitelnou nabídku: budete se mít lépe výměnou za povraždění druhých lidí a přisvojení jejich půdy. Německá společnost ji v zásadě přijala - podle Snydera byly zprávy o vraždění na východě rozšířené, velká část tehdejších Němců nemohla tvrdit, že nevěděla. Společnost jako celek se ale spokojila s popisem podřadných Slovanů, zlotřilých Židů a nedozírných krajin, které se nabízejí ke konkvistě. Hitler čekal, že právě kolonizace úrodné ukrajinské půdy a drsné ruské země obrodí v Němcích jejich germánskou životní sílu.

Ta druhá Evropa

Hitler okupoval většinu Evropy. Všude jednal brutálně, ale přesto se jeho okupační politika na západě a východě podstatně lišila. Francii snesl jako zmenšenou, závislou a poníženou. Ze zmrzačeného zbytku Československa udělal Protektorát Čechy a Morava. Název, převzatý z jazyka především francouzského kolonialismu, není náhodný: měl sugerovat, že zaostalí čeští Slované si nejsou schopni vládnout a potřebují „ochranu“ a nadvládu protektorů. Přesně tak ospravedlňovaly evropské mocnosti svoji nadvládu v koloniích. V případě Polska Hitler ani nic neospravedlňoval a nezdůvodňoval; polský stát prostě prohlásil za nesmysl a poté, co se o jeho území rozdělil se Stalinem, tam ustavil brutální koloniální správu.
Snyder působivě evokuje předválečný polský stát, jeho romantický mesiášský nacionalismus a étos hrdinství. Až bychom skoro zapomněli, že se jednalo o vojenskou diktaturu s koncentračními tábory pro politické odpůrce… I v Polsku se projevoval antisemitismus, měl ale pozoruhodné vyústění: polský stát podpořil židovské sionisty ve snaze vytvořit v Palestině židovský stát. Do něj se měli přesunout polští Židé, kteří by zároveň udrželi kontakt se svou původní vlastí: Izrael se měl stát předpolím polského pronikání na blízký východ. Když Polákům vyčítali umírnění sionisté, že cvičí především krajně pravicové teroristy jako Žabotinského a Begina (jejich následovníkem je dnešní izraelské premiér Netanjahu, jehož otec byl spolupracovníkem Žabotinského), Poláci přiznali, že jim je romantický nacionalismus teroristů vlastně bližší než umírněné postoje.
Německé koloniální tažení mělo polský stát svrhnout do propasti nebytí. Domluva se Stalinem a její porušení o dva roky později vytvořilo území, kde byl dosavadní stát (v Polsku, ale také v Pobaltí) zničen a společnost nejprve okupoval stalinismus a posléze nacismus, oba s cílem zrušit dosavadní společnost a s využitím hromadných vražd a mučení. Vznikly zóny násilí bez státu a dosavadních autorit. Židé, na rozdíl od západní Evropy mnohem snáz odlišitelní, se stali lákavým terčem: někteří byli bohatí (a mnozí další sice nebyli, ale podle lidového předsudku měli být), někteří byli komunisté (a mnozí další sice nebyli, ale podle lidového předsudku měli být) a všichni se tak nabízeli jako dobrý terč odvetného násilí za sovětskou okupaci. Propagandistický obraz „židobolševika“ ukazoval Židy jako pachatele brutálního násilí, kteří připravují další - při četbě si nejde nevzpomenout na dnešní obraz islámských teroristů, ač tuto podobnost Snyder nikde nesugeruje. Masové vraždy Židů přitom často páchali dobrodruzi, kteří potřebovali zakrýt nedávnou kolaboraci se Sověty.

Spor o poučení

Právě zóny bez státu jsou pro Snydera základním vysvětlením holocaustu. Prvním holocaustem byly masové popravy. Desetitisíce Židů zemřely v polích za městem, zastřeleni před jámami, které si musely vykopat a ze kterých se posléze staly hromadné hroby. Na tom není podle Snydera nic příliš moderního, stejně jako na scénách, kdy právník Bruno Müller, vůdce jedné skupiny německých popravčích, vzal během masové popravy do rukou dvouleté židovské dítě a vykřikl: „Musíš zemřít, abychom my mohli žít.“ Ztechnizované masové zabíjení bylo až dalším obrazem.
Existence státu byla pro Židy základní - dokonce i v Německu přežila asi polovina tamních Židů, naopak z území, na nichž stalinismus a pak nacismus zničil dosavadní státy, zemřelo až 97 % místních Židů. Nejvíce Židů se zachránilo tam, kde nacisté ponechali alespoň nějakou formu státu - ten mohl organizovat obranu svých židovských občanů z morálních důvodů (jako v Dánsku) nebo je bránit proto, aby měl alibi po válce (jako v Maďarsku a jinde).

„Tam, kde nejsou státy, nelze prosazovat žádná práva,“ zní podle Snydera hlavní poučení z holocaustu. Sám uvádí, že jde proti hlavním poučením, která jsme si z holocaustu odnesli. Zatímco levice hlavně pod vlivem Adorna a Horkheimera považuje nacismus za zvrácený důsledek modernity, osvícenství, růstu technologie a instrumentální racionality, pravice viní kolektivismus. Obě strany se shodnou na tom, že hlavním podezřelým je moderní stát. Podle Snydera je poučením z holocaustu naopak potřeba budovat stát a rozvíjet jasné politické myšlení v tradicích osvícenství. V tom je autor součást širšího současného proudu návratu ke státu.

Snyderovo historické líčení působí přesvědčivě a snaha nevydělovat dějiny holocaustu z dějin dalších ukrutností je důležitá. Psát dějiny masové vraždy tak, aby šlo zároveň o dějiny lidí, je náročný literární i etický úkol. Snyder patří k autorům, kteří jej suverénně zvládli. Přehodnocení dosavadních poučení z holocaustu ale budí pochybnosti. Snyder označuje za jeho hlavní příčinu bezstátí a upozorňuje, jak vražedné bylo pro Židy vyvrácení dosavadních států. Prozrazuje nám ale tato historická situace skutečně něco podstatného o státu obecně? Pokud by Hitlerovo válečné úsilí bylo úspěšné a měl možnost dál páchat masové vraždy, patrně by povraždil všechny Židy, bez ohledu na to, že některým z nich státní struktury (které zároveň umožňovaly hladký chod Hitlerovy válečné mašinérie) poskytly dočasnou ochranu. Zóny „bezstátí“ (ve skutečnosti spíš koloniálního vpádu jiného státu) si za druhé světové války nemůžeme představit bez mocných států, které je svou agresí vytvořily.

Státy se vymezují vůči druhým a jsou definovány mimo jiné i odlišnými zájmy. Vzájemná agrese s koloniálními prvky je jedním, dnes jistě extrémním, možným jednáním států. Asi existují důvody proti vykuchání státu neregulovaným trhem, který vede k vládě ekonomických oligarchií a poptávce po silné ruce. I tak jsou ale dějiny holocaustu (a vůbec dějiny různých brutálních kolonizací) dějinami agresí států proti cizím i „vlastním“ populacím, a proto nemohou nevést ke kritickým úvahám o státu, o způsobu, jakým mu může občanská samoorganizace dávat hranice nebo jej v budoucnosti nahradit nějakým jiným způsobem správy věcí veřejných.

Hladu Němců po úrodné ukrajinské černozemi nemůžeme v důsledku zelené revoluce a dostupnosti potravin zatím porozumět, to se ale podle Snydera může snadno změnit v důsledku klimatických změn. V momentě nedostatku se podle něj může stát, zejména pro silné státy, atraktivní přisvojit si cizí zdroje bez ohledu na tamní obyvatelstvo. V závěru své knihy se autor přesouvá do blízké budoucnosti a kreslí děsivé scénáře, kterým podle něj snad můžeme předejít investicemi do vědy a rozumnou reakcí na klimatickou hrozbu. Pokud se to nepodaří, hrozí, že se Hitler znovu stane naším současníkem.