Recenze

Snyder, Timothy: Černá zem

Respekt | 9. 11. 2015 | rubrika: Kultura - literatura | strana: 56 | autor: Martin M. Šimečka

Jak si zachovat lidství

Při tak vážné disciplíně jako historie je skoro až nemístné poměřovat úspěch knihy jejím postavením v žebříčku bestsellerů, ale v případě amerického historika Timothyho Snydera se tomu nelze vyhnout. Jeho knihy mají mnoho laických čtenářů po celém světě a současně vyvolávají nadšené uznání v akademických kruzích.

Důvod je prostý: málokdy se u jednoho autora sejde tak velký vypravěčský dar s výjimečnou schopností práce s archivy a pronikavým analytickým myšlením. Novinka bourající další stereotypy západního myšlení o holokaustu je toho čerstvým důkazem.

Tři teze Když před několika lety vyšla Snyderova kniha Krvavé země, měla obrovský ohlas díky třem tezím, které zásadně měnily dosavadní západní pohled na 20. století. První, jež se opírala o nemilosrdná a děsivá čísla, byla teze, že sovětský komunismus a německý nacismus byly srovnatelné režimy, které se od sebe navzájem učily a zanechaly za sebou podobný počet obětí. Autor při srovnání jen suše konstatoval, že jedním z rozdílů mezi systémy byl ten, že sovětský zabil větší počet lidí v čase míru, zatímco německý v čase války.

Druhou tezí bylo vyvrácení intelektuálního mýtu, že holokaust jako dokonalá vražedná mašinerie byl strašlivým dovršením evropské modernity. Snyder naopak dokázal, že zabíjení Židů probíhalo chaoticky, primitivně (nejčastěji kulkou) a bez systematické přípravy. Třetí tezí pak bylo nabourání západní představy Osvětimi jako symbolu holokaustu. Mnohem víc jsou jím vyhlazovací tábory jako Treblinka či Sobibór a masové popravy v polích a lesích Ukrajiny či Běloruska.

Nová kniha Černá zem má významný podtitul Holokaust – historie a varování. Snyder v ní přichází s další tezí, že holokaust úzce souvisí s rozvrácením a zničením států, na jejichž území se pak uskutečnil, a podmínkou k němu byla ztráta občanství. Spojitost mezi „bezdomovectvím“ milionů lidí, tedy vlnou uprchlíků v třicátých letech, a holokaustem objevila už Hannah Arendtová. Snyder se na ni odvolává, jde však mnohem dál: studuje nově Hitlerovy spisy a jeho myšlení, což ho vede v závěru k varování, že naše civilizace není imunní vůči opakování dějin. „Sdílíme s Hitlerem stejnou planetu a sdílíme i některé jeho obavy. Změnili jsme se méně, než si myslíme,“ píše.

Hitler uvažoval globálně, planeta byla pro něj místem boje o život, území a potravu mezi lidskými rasami – stejně jako mezi sebou bojují zvířecí druhy. Vítězí rasa, která je lepší v zabíjení. Tuto představu však rušili Židé, kteří nakazili lidstvo univerzálním pojetím morálky. To bylo podle Hitlera proti přírodě, proto museli být vyhlazeni. Kořeny holokaustu jsou tedy v Hitlerově koncepci lidstva. „Spatřoval svůj úděl ve vykoupení prvotního hříchu židovské spirituality a obnovení krvavého ráje,“ píše Snyder. Židé byli pro Hitlera „opakem rasy“, byli „rasovým nic“, zatímco třeba Slované byli nižší rasa určená k zotročení, případně k vyhubení. Národy a státy byly pro něj jen umělé útvary, tento názor však před Němci tajil, protože by mu nerozuměli.

Zkoumat příčiny

Hitler měl však jasno, že pro naplnění svého údělu potřebuje zničit mnoho států. S pomocí Stalina zlikvidoval ten polský, kde začal testovat fyzické možnosti masového zabíjení. Snyder podrobně popisuje nejen jednotlivé kroky, jež vedly k holokaustu (včetně úvah o vystěhování Židů na Madagaskar nebo do Palestiny), ale především strhujícím způsobem vysvětluje souvislosti mezi rozpadem státu a násilím. Často vystupuje z úzce vymezené role historika, stává se filozofem dějin a následuje tak Arendtovou nebo svého zesnulého přítele Tonyho Judta.

K holokaustu nemohlo dojít tam, kde přežil funkční stát, a to dokonce ani v Německu. Zabránilo mu byrokratické soukolí, papír o občanství a také odpor obyvatelstva. Platí to i o antisemitských diktaturách, jakými byly Rumunsko nebo Maďarsko. Židé museli být nejprve zbaveni občanských práv, vyvezeni na území, kde státy přestaly existovat a nikdo si tu nebyl jist životem. Až tam mohli být masově zabíjeni, často s pomocí místních obyvatel, kteří Němcům sloužili.

Snyder však odmítá paušálně odsuzovat národy za jejich podíl na holokaustu a spíše zkoumá příčiny, které k tomu vedly. Na příkladu dvou severských států – Estonska, kde nepřežilo 99 procent Židů, a Dánska, kde jich naopak 90 procent přežilo – ukazuje, jak důležité byly vnější podmínky. Estonci nebyli větší antisemité než Dánové, ale jejich stát byl rozvrácen (Rusy i Němci), zatímco Dánsko přežilo téměř bez újmy díky Hitlerovu taktickému nezájmu o jeho okupaci.

Černá zem je mistrovské dílo intelektuála, filozofa a historika, ale zároveň mimořádného spisovatele s citem pro příběh. V jedné z kapitol vypráví osudy těch, kteří si zachránili život často díky neuvěřitelné náhodě a hlavně pomoci lidí. Klade si starou otázku, proč se z některých stávají zachránci životů a z jiných vrazi. Jako v případě národů často rozhodují vnější podmínky, ale někdy prostý instinkt, který jednoho člověka vmžiku promění v téměř zázračnou bytost, jiného ve zrůdu. A Snyder připomíná čtenářům, aby si o sobě nedělali iluze: „Pokud by se zhroutily státy, místní instituce by propadly zvráceným cílům a ekonomická motivace by naváděla k vraždě, málokdo z nás by obstál.“ Nemáme důvod cítit se nadřazeni Evropanům z doby holokaustu a není vyloučeno, že budeme vystaveni podobným zkouškám charakteru.

Klimatické změny mohou dát do pohybu celé národy a Hitlerova představa o planetě jako místu boje o přežití na úkor jiných se pak může mnoha lidem jevit jako racionální. Autor dopsal knihu ještě před tím, než v Evropě vypukla uprchlická krize, ale jedna z posledních vět je prorocká: „Porozumět holokaustu je naše šance – možná poslední –, jak si zachovat lidství.“