Recenze

Procházková, Lenka: Slunce v úplňku

SANQUIS | 2.1.2009 | rubrika: Rozhovor | strana: 130 | autor: Cecílie Jílková

Lenka Procházková: Jan Palach byl dost jemný člověk

Dne 21. srpna 2008 vyšel v nakladatelství Prostor nový román Lenky Procházkové Slunce v úplňku. Pod poetickým titulem se skrývá „novodobý hrdinský epos“ – tak knihu označuje sama autorka. Vyprávění začíná dnem vpádu okupačních vojsk do Československa a líčí události roku 1968 z pohledu obyčejných lidí. Takovým obyčejným člověkem byl i Jan Palach. Jak a kde neklidnou dobu prožívala sama spisovatelka a co by dnes na její knihu řekl sám Palach? I o tom si s Lenkou Procházkovou povídala její dcera Cecílie Jílková.


* Tematikou roku 1968 a okupací se zabývá mnoho knih, z hlediska odborného i prozaického. Román o Janu Palachovi tu ale dosud neexistoval. Čím to je?

Je to moc velké téma. Navíc výlučně domácí. Napsat takovou knihu poctivě znamená říct hodně nepříjemných pravd. A nepříjemné pravdy lidé moc nevyhledávají. Takže by taková kniha nemusela být dobře prodejná.

* Chceš říct, že pravda se neprodává? To nezní moc optimisticky.

Pravda je to, co zbývá, když vše ostatní bylo prošustrováno. Což je přibližná citace Ludvíka Vaculíka z jeho slavné výzvy Dva tisíce slov – ten text hraje v mé knize velkou úlohu. Pravda o Palachovi tady pořád zbývá. A pokud žije jeho generace, je naděje, že ta pravda nezmizí.

* Patříš k Palachově generaci. Pomáhalo ti to při psaní románu?

Jsem jen o tři roky mladší, v té době jsem byla na gymnáziu. Zažila jsem atmosféru Pražského jara, účastnila se studentských mítinků, četla ty převratné články… Nešlo jen o politické změny, připadalo mi, že celý způsob života se změnil. I lidé se změnili, protože zmizel strach a přišla naděje a radost. A ten zážitek je nepřenosný. Musí se prožít, aby se o něm mohlo dobře napsat.

* 21. srpna 1968 jsi ale v Praze nebyla…

Tou dobou jsem byla v Bretani na mezinárodním táboře s mladší sestrou Ivou. O invazi nám řekli až za dva dny, nejdřív čekali na potvrzení, že táta není zatčený. Ale ani pak nás Francouzi nepustili domů, přechodně jsme bydlely u jedné české rodiny v Paříži. Rodiče plánovali, že ve Francii zůstaneme, že budeme studovat na nějakém lyceu. Ale Román Slunce v úplňku vyšel v srpnu jakmile obnovili leteckou linku do Prahy někdy koncem září, letěly jsme zpět. Prostě jsme chtěly být tady.

* V tom samém roce byl Jan Palach shodou okolností také ve Francii. Proč jsi pro popis tohoto období zvolila formu jeho fiktivního deníku?

Přišlo mi to jako nejlepší způsob, jak tuhle část pojmout. Navíc jsem přesvědčená o tom, že si někdy v životě nějaký deník určitě psal, i když ho potom třeba roztrhal. Mladý kluk, který je inteligentní, trochu samotář a povahou filozof. Když se dozví o vpádu invazních vojsk, přijede 21. srpna stopem z rodných Všetat do Prahy, lepí plakáty, diskutuje s okupanty, účastní se generální stávky… Ale pak, když vzepětí občanského odporu skončí a přijde ten zlom, odjede na brigádu do Francie sklízet víno. To se skutečně stalo, i když o jeho pobytu ve Francii jsou jen okrajové informace. Ale četla jsem dopis, který odtamtud poslal mamince, také pohlednici známému a pozdější novinovou vzpomínku vinaře, u kterého Jan jako brigádník pracoval. Vím, kde ve Francii byl a že tam byl asi šest týdnů. Jsem si jistá, že to byla pro něho důležitá doba, během níž dospěl. Měl čas přemýšlet, debatoval s francouzskými studenty, kteří za sebou měli neúspěšnou květnovou revoltu, a navštívil i Paříž. V těch fiktivních deníkových záznamech jsem chtěla ukázat, jak je nešťastný, jak pořád sleduje zprávy o situaci doma. Přes to všechno je to ale vlastně nejsvětlejší pasáž románu, je tam Janovo mládí, ale i zoufalství z ponížení jeho země. Francouzský deník se mi psal dobře.

* A kdy se Jan vrátil z Paříže?

V říjnu. Jel stopem přes Německo. Jeho návratem domů začíná třetí část knihy, psaná zase „vypravěčsky“. Zachycuje konec října a první polovinu listopadu. Jan začíná studovat na filozofi cké fakultě, bydlí na provizorní koleji na Spořilově, kde je jich na cimře šest. Atmosféra bývalé ubytovny pro dělníky jako by symbolizovala celou tu pochmurnou dobu... I když já tam mám i dost vtipných situací, které určitě vznikaly i ve skutečnosti – když si člověk představí soužití šesti mladých kluků na jedné cimře, kde si topili v kamnech uhlím, evokuje to trošku vojnu nebo nějaký tábor.

* Děj pokračuje stávkou vysokoškoláků. V té době jsi ale byla ještě na gymnáziu. Odkud jsi čerpala informace?

My jsme taky stávkovali, ale jeden a bylo to takové učesané. Naštěstí znám pár lidí, co tehdy chodili na filozofi i, na ekonomku a na novinářskou, takže vzpomínky na průběh stávky mám zprostředkované od nich. I tady je v knize poměrně dost studentského humoru. Například se ví, že stávkující měli ve vestibulu fakulty vyvěšený citát Fidela Castra: „Sex nám nesmí bránit v revoluční činnosti!“ Dokázali to brát s recesí. Ten humor jsem se snažila přenést i do téhle části vyprávění. Pak už to tak veselé nebylo.

* Další část knihy zachycuje období Vánoc 1968 až po 19. leden 1969, kdy Jan Palach došel ke svému rozhodnutí. Asi nebylo lehké popsat tyto okamžiky...

Citově to bylo hodně těžké. Ale profesně už to znamenalo završení. Celá kniha od začátku má to předznamenání, protože příběh Jana Palacha je obecně znám, i když byl mnoho let zkreslován. Nicméně čtenář ví dopředu, co se stane. Pro autora je obtížné psát tak, aby na ten předpokládaný závěr čtenář v průběhu děje chvílemi zapomínal, aby prožíval děj den za dnem, tak jak je mu podáván. Čtenář ví bohužel víc než Jan. To může být ošemetné, ale může se taky podařit, aby to bylo strhující. Skutečně antické drama. Nebo hrdinský epos.

* Může moderní prozaik napsat hrdinský epos, aniž by přitom sklouzl k patosu nebo sentimentalitě?

Může. Nemusí sice dopředu vědět, jak to udělá, ale musí věřit, že na ten způsob přijde. Že mu to během psaní vyplyne, když bude postupovat pokorně krok za krokem. V poslední části knihy bylo nejtěžší a nejdůležitější popsat momenty rozhodování, a pak dny potom. Popsat, co dělá, co si u toho myslí a co se děje kolem. Stručně. Bez autorského hodnocení. Prostě být s ním.

* Šlo ti to?

To mi muselo jít. Ovšem byl jeden moment, který se nedal napsat. Šlo o poslední chvíli, kdy na chodníku pod muzeem sundal z bandasky víčko a čekal, až se auta zastaví na červenou. Pak, když byla křižovatka volná, přišla ta vteřina. V té chvíli jsem ho musela opustit. tedy spíš jsem udělala ticho. Jako v hudbě. Ta vteřina byla tak silná, že ji mohlo vyjádřit jen ticho. A pak začali křičet lidé na chodnících a výhybkář se rozběhl a hodil na něj těžký služební kožich. Pak už jsem byla zase s ním. Protože jsem věděla, co si myslí: Dokázal jsem to!

* Co myslíš, že by si dnes Jan Palach pomyslel o tvé knize?

Odpovědět samozřejmě neumím, ale s velkou pokorou věřím, že by byl rád, že jsem to napsala. Tedy, že to konečně někdo napsal. Asi by ho překvapilo, že až teď. Ale zřejmě by pochopil, že do roku 1990 bylo obtížné v podmínkách cenzury a všeobecného vymývání mozků napsal třísetstránkový román o zneuznaném národním hrdinovi.

* Jak by Jan Palach zhodnotil nynější dobu? Kdyby měl možnost strávit jeden den v současnosti, co by si po takovém jednodenním „náhledu“ zapsal do deníku?

Vzhledem k tomu, že Jan skoro nikdy nepoužíval sprostá slova, zápis by mohl mít třeba tuhle formu: Nejdivnější je, že téměř zmizely společné hodnoty. Ale to se dá změnit během jedné generace. Podstatné je, že už není tuhá cenzura. Internet je geniální vynález! On totiž myslel pozitivně. A byl to dost jemný člověk. Někdy sice vykřikoval ve výuce a dokázal jasně říct svůj odlišný názor a stát si za ním, ale nebyl hrubý. Byl prostý jako mravnost a složitý jako vesmír.

* Umíš si představit reakci Janových pozůstalých na tvou knižní představu o něm a jeho životě?

Janova maminka zemřela před mnoha lety, ale jeho bratr Jiří žije, dokonce ho trochu znám. Při psaní jsem na Jiřího Palacha myslela často, v knize totiž vystupuje jako jednající postava. Snažila jsem se skloubit pravdu románu s maximální ohleduplností, nicméně dialogy jsou samozřejmě fiktivní. Ale věřím, že Jiří vycítí, proč jsem knihu psala a proč právě tímto způsobem, a pozná, že román, který by bylo snad možné už nazvat historickým, má velmi současný záměr. V jednom nekrologu, který vyšel po Janově smrti, byla věta: „Nešťastný národ, který potřebuje hrdiny!“ Dnes, po čtyřiceti letech, si myslím, že mnohem nešťastnější je národ, který ztrácí paměť. To je stejně nebezpečné, jako když při jízdě po dálnici nemá řidič zpětné zrcátko.

Jsem přesvědčená, že Jan Palach si někdy deník skutečně psal