Recenze

Pehe, Jiří: Tři tváře anděla

Respekt | 4.5.2009 | rubrika: Kultura | strana: 49 | autor: Marta Ljubková

Peheho román je dramatický, napínavý a rozporuplný


Jiří Pehe (1955) je znám jako politický komentátor. Přesto se věnuje i próze: nedávno mu vyšel druhý román Tři tváře anděla. Kniha je rozčleněna do tří částí a autor v ní klene -jak je v současné próze docela obvyklé - oblouk nad bouřlivým dvacátým stoletím. K tomu potřebuje tři vypravěče různých generací v rámci jedné rodiny, která byla traumaty moderních českých dějin stíhána skoro víc, než je pravděpodobné. Všechny kapitoly spojuje také explicitně deklarovaná, místy téměř až terapeutická potřeba vyprávět: první oddíl je dopisem matce od dávno odvrženého syna, druhý tvoří zápisky z blázince a třetí deník.
Autor se snaží jednotlivá pásma odstiňovat hlavně jazykově. List Josefa Brehmeho stylizuje jako kultivované, byť trochu konvenční líčení osudů houslového virtuosa, jehož slibně rozjetá kariéra končí v zákopech první světové války. Hovorově, jaksi neučesaně pak pokračuje jeho dcera Hana, jejíž osud není o nic méně tragický než otcův příběh (i ona končí sebevraždou), což se dozvídáme v části poslední. V té se introspektivně otevírá zcyničtělý emigrant, vyprázdněný filozof Alex, který by sice mohl navždy vést pohodlný život, ale drastická rodinná minulost ho právě bolestně dohání.

Anděl jako znamení

Zhuštěný děj může působit kýčovitě, ale i dramaticky a napínavě, a právě takový - tak rozporuplný - je Peheho opus. Historické reálie jsou už v literatuře mnohokrát vytěžené, a tudíž mohou snadno působit jako banální klišé. Modus neustále se vršících tragédií i způsob, jakým autor nakládá s milostnými zápletkami, připomíná romantické telenovely, jejichž hrdinové přijímají jednu osudovou ránu za druhou. Ne že by snad bylo pochyb o tragickém osudu židovské rodiny během druhé světové války, avšak snadnost, s níž nechává autor dopadat jeden úder za druhým, a hladkost, s níž se v klíčový okamžik vždycky zjeví někdo zásadní, dělá z románu text příliš schematický a zbytečně předvídatelný.
Je to škoda o to víc, že za materií prózy stojí kultivovanost, přehled a sečtělost: tu se autorovi bohužel podařilo zužitkovat pouze zčásti. Přitom by stačilo tak málo - pečlivý redaktor, který by rukopis zbavil například pedantických výčtů historických reálií. Peheho snaha zakotvit každý detail v dějinné pravděpodobnosti má na čtenáře spíše negativní dopad; autor někdy ze svého úsilí vychází jako pedagogizující žurnalista. Východiskem ze slepé uličky není ani anděl, který se zjevuje všem třem protagonistům a který představuje znamení, že daná osoba to nebude mít v životě lehké, že je vyvolená a zatracená zároveň.

Osidla kýče

Tajemství v sobě paradoxně nese nejméně trýzněný hrdina, náš současník Alex Brehme, světoběžník, který si z komentování politické situace udělal skvělou živnost. Na jeho osudu Pehe nejlépe ukazuje, že zvrácený může být i svět bez válek a evidentního násilí. Pronikavý vhled do mašinerie médií, akademického prostředí a globálních konferencí nabízí čtenáři, který už v té chvíli musí být notně vyčerpaný všemi velkými soukromými i dějinnými tragédiemi (vraždami, popravami, nemanželskými dětmi, zmizelými milenci, zavrženými dětmi), konečně prostor pro vlastní intelektuální investici. V závěru se do knihy dostává motiv, který česká literatura, pokud vím, ještě nevyužila: teroristický útok na World Trade Center, newyorská „dvojčata“. Cudnost, s níž jej Jiří Pehe využívá, je daleka lacinému efektu a Tři tváře anděla tak v samém konci dostávají překvapivý zvrat.
Americká literatura s tímto historickým mezníkem pracuje delší dobu, Pehe z něj takto dělá událost zásadního významu pro dějiny nejen americké. Román se navíc závěrem mění v esejistickou úvahu o vyprázdněnosti současnosti, přestože motivy připomínající červenou knihovnu tak úplně nemizí.
Peheho román ve své dvojsečnosti demonstruje úskalí nejedné knihy. Snaha „dostat“ do jednoho svazku osudy pozoruhodné, tragické, zobecnitelné i výjimečné zároveň často vede k nepřípadné zkratce, jež zavádí autora do osidel kýče. A tak má pořád většina postav jakési tušení či prochází náhlým uvědoměním („Už v tom okamžiku jsem věděl, že se do Ester zamiluji.“;„Uvědomil jsem si pojednou, jak strašně se bojím o jeho život. Nedokázal jsem potlačit slzy, ale přesto jsem se ho snažil uklidnit.“), nehledě na arzenál nesnesitelných přívlastků (mandlové oči a podobně). Přitom je jasné, že autor usiluje o promyšlenou kompozici, dává jí totiž cyklický půdorys, v němž vyprávění těsně navazuje na druhé a to poslední se obloukem vrací k úvodu.
Nabízí se srovnat Tři tváře anděla s románem Rodová znamení Nancy Houstonové (česky 2008). I ona se pokusila na osudech jedné rodiny zmapovat víceméně stejný časový úsek, rozhodla se však pro svorník jediného motivu (mateřského znaménka), který se jí podařilo jak zahalit tajemstvím, tak zobecnit v metaforu mnohem širšího dosahu bez ambice zachytit dějiny v jejich autentických detailech, jako to dělá Pehe. Síla jejího vyprávění je tak mnohem koncentrovanější ve své intimitě - a tím pádem věrohodnosti. V tomto ohledu má jinak čtivá próza Jiřího Peheho své hranice.