Recenze

Pehe, Jiří: Tři tváře anděla

Literární noviny | 20.4.2009 | rubrika: Literatura | strana: 10 | autor: Petr Milén

Nový román spisovatele a publicisty Jiřího Pehe zpřítomňuje nejen tragédii a ambivalenci euroatlantické civilizace, ale také přibližuje lidskou existenci jako homo religiosus.

Konec mýtu v Čechách byl počátkem českého románu, konstatuje spisovatel Peter Demetz. Stalo se roku 1855, kdy „Libušino místo zaujala jiná postava, alespoň pro literáty, totiž Babička v románu Boženy Němcové“. Ze všech literárních žánrů je tento typ vyprávění nejdůležitější a nejméně povrchní pramen. Rekurs k literární formě diskursu zvolil i publicista a politolog Jiří Pehe. Jeho román zachycuje lidskou existenci prostřednictvím osudů tří generací jedné rodiny, jejíž členové v profánním kontextu a „mezních situacích“ oscilují mezi racionalitou a iracionalitou. Román je rovněž hlubokým zamyšlením nad krizí lidské existence ve dvacátém století.

Skrytý smysl skrytých rysů

Moderní filosofové, kteří se pokoušeli definovat lidskou existenci, naráželi na potíže pojmového poznání. Být – totiž ve smyslu existence – není reálným predikátem: existence sama se vymyká pojmu a přesouvá se do objektivně neuchopitelného, do oboru fikcí. Někteří filosofové to pochopili a zvolili spisovatelskou dráhu; literární formou lze totiž fenomén lidské existence plasticky a celistvě zachytit.
Písemné zachycení může odhalit skrytý smysl, teprve po jeho odkrytí pochopíme hloubku lidské existence. Hlavní postavy navštěvují andělé. Tito andělé nejsou šílenci, „jsou pro nás připomínkou, že nad lidským světem existuje další, vyšší… Když lidi propadnou příliš velké pýše nebo začnou být přesvědčeni o neomezených možnostech lidského rozumu, dostanou se do střetu s anděly. Andělé jsou přátelé pokorných.“
V románu jsou jim přiznány zvláštní schopnosti (tváře): zjevování skryté pravdy, odhalování budoucnosti, schopnost vidět to, co moudrost lidí není schopna proniknout. Jejich hlas a slovo se nejeví už jako řeč bláznů, ale jako hlas Boha, jenž „mluvíval mnohokrát a mnoha způsoby“. Román se snaží ukázat, že náboženství je vztahem mezi „já a Ty“, rodícím se ze skutečných tragédií lidského života, nikoli z racionální reflexe, a ještě méně z mámení či nepochopení. Zrod tohoto vztahu autor popisuje nábožensky.
Patří k němu prožitek posvátného, srozumitelný na základě pocitového reflexu ve vědomí. Ten tvoří základní rys románu, který spojuje osudy postav v jeden celek. Zde se skrývají záhady, tajemství a problémy, které se týkající nejen této těžko uchopitelné zkušenosti, ale i smyslu lidské existence.

Otevřená otázka způsobů existence

Romanopisec dosahuje zvláštního dojmu životnosti, když nechává otázku existence andělů otevřenou. Ví, že při vyjevování andělů v uměleckém díle nejde o existenci, jež anděla zasazuje do času; fantazijní anděl není danost ve smyslu anděla získaného z prožitků. To mu ale nebrání v reflexi nad takovým prožitkem. Člověk může bezprostředně vnímat nejen to, co se jeví jako skutečné, byť zvláštní, ale i to, co skutečné je, a z tohoto zjevu vyvodit dalekosáhlé důsledky.
Analýza subjektivního prožitku je jedním z nejsložitějších problémů západní filosofie od časů Anselma. V próze jsou vnímání, vzpomínání, ale i fantazijní představy rovnocenné: ze všech lze abstrahovat tutéž podstatu – a teze existence s nimi spjaté jsou irelevantní. Pehe předkládá fenomenologii poznání v epické formě, která (oproti Husserlově fenomenologii), neřeší „objektivitu“ v lůně transcendentálně subjektivního života, ani problematiku halucinací nebo vidin nadpřirozených sil. Věřícím připomíná „různorodost náboženské zkušenosti“, nevěřícím rýsuje problematiku svobody a lidské odpovědnosti.
Prozaický útvar zachycující děj v časové následnosti – ať je to vyprávění skutečného příběhu, snu, blouznění či mytické promluvy – je výrazem konkrétní zkušenosti. Může jít o zkušenosti reálného světa, nebo zkušenosti snové, ale i zkušenosti schizofrenické, dokonce i mytické. To vše jsou způsoby existence, ono „bytí ve světě“. Ty jsou pro čtenáře danostmi, protože o nich nečte ve vágních náznacích.
Romanopisec ale popisuje i náboženskou zkušenost s posvátnem. Dává smysl a je zdrojem pravdy, protože spisovatel popisuje náboženské vědomí jako intencionalitu. V románu je to zkušenost s andělem, z něhož jde „bázeň spojená s podivným, téměř radostným vzrušením. Na kameni jsem uzřel jakousi průsvitnou postavu… Netuším, proč jsem si myslel, že ta postava patří ženě… Neslyšel jsem žádný hlas, a přesto jsem jejím slovům rozuměl.“ Anděl přinesl hrdinovi proroctví: „Nadchází nová éra, jež bude strašnější než vše, co si dokážeš představit.“

Na rozcestí mezi bytím a nebytím

Osudy tří generací jedné rodiny jsou zasazeny do klíčových okamžiků dvacátého století. Lidé byli drceni vlnami násilí, ale prožívali i období šťastnější a svobodnější. Minulé století je typické tím, že pro mnohé lidi nebylo na zemi ani na nebi nic, oč by se mohli opřít.
V protikladu k nemilosrdné desakralizaci, která se Evropou šířila od osvícenství, autor nastupuje cestu odtajňování posvátného, na níž ukazuje, co je pravdy na metafyzickém boji člověka, na zápasu o věčné a nadčasové, proti relativismu hodnot. Postavy odmítají „posvátno utajovat“, hlásí se k němu, přebírají od něho úkoly… neboť jsou bezradní na rozcestí v nejistých a mezních situacích mezi protikladnými póly bytí a nebytí. Život bez takového asistenta se jim zdá jako brána do zoufalství, protože víra v něj jim ulehčuje jejich osud, tlumí hrůzu z dějin, v nichž se myšlenka a činnost odvažují pouze k antropocentrickému stanovisku, k onomu – nic. „… obraz anděla zůstal se mnou celá další léta a pomohl mi přežít“, říká jeden z hrdinů. Setkání a život s andělem není ale jen racionální volbou svobodného rozhodnutí v krizi. Je též dílem určitých sil nebo mocností, „božích pokynů“, v duchu teorií posvátna teologa Rudolfa Otta. Autorovi se navíc podařilo nabídnout prožitek působení dvou protichůdných síl: mysterium tremendum a mysterium fascinans.
Zatímco první „je vnucující pocit něčeho děsivého“, posvátnou bázní, fascinans je momentem, kdy se úděsné mystérium člověku stává až lákavým a oblažujícím. Jakmile ví, že existují mocnosti, síly či tajemství, s nimiž může počítat, lze čelit životu i jeho nepředvídaným událostem a těžkostem s důvěrou. Kromě toho „schopnost citlivějších lidí vidět cosi, co jako nadpřirozené síly vypadá“ otřásá agnosticismem méně citlivých.
Je ale nutno mít na paměti, že citlivějším hrozí nebezpečí pohlcení posvátnem, pád do iracionality. To, čeho se hrdinové bojí, ale co je zároveň přitahuje a podrobuje, může mít destruktivní důsledky. V závěru románu, kde se ukazuje smrtelná tvář anděla, je toto nebezpečí jednoznačné. Aby jejich osudy „nenapsali“ sami andělé smrti, aby na rozcestí zcela nepřevládla iracionální stránka, musejí se hrdinové rozhodnout, kudy se vydají, přičemž „jen jedno rozhodnutí je správné.“ Abdikace na vlastní rozum může vést k pomatení mysli nebo k náboženskému fanatismu, k démoničnosti. A démoničnost znamená možnost hříchu, opak víry.

Zkušenost duchovní svobody

Otázka svobody a problematika lidské odpovědnosti je nastolena ve vší nahotě. S posvátnem vstupuje do života větší stupeň svobody a menší náboj úzkosti. S vyšším stupněm svobody se pojí vyšší stupeň odpovědnosti. Subjektivní zkušenost s posvátnem má ale svá úskalí. Je rozdíl mezi bezprostředním nazíráním posvátna s momentem „bázně a chvění“ a pouhým vyprávěním o jeho nazírání.
Romanopisec tuto zjevnost přenáší do vyprávění s velkou opatrností. Dostal-li první hrdina pokyn od anděla, aby napsal své matce dopis, stál autor před úkolem „objektivizace“ smyslu náboženského zážitku, jehož jasnost a účinnost musí každého přesvědčovat. Srozumitelnost smyslu má v jistém ohledu význam pravdy. Ta v literatuře (i v životě) není jen objektivní myšlenkový útvar (soud), nýbrž určité porozumění, které nás prvotně orientuje.
K nedorozumění by došlo, kdyby sdělení náboženské zkušenosti nebylo srozumitelné a nebylo podpořeno prožitky (válečné vraždění, komunistický teror). Negativní zážitky naznačují, že pasivní (pouze konzumní) zkušenost svobody je nicotná. Autor píše: „Vždyť společnosti, které tu údajnou svobodu mají, se utápějí v bezuzdném konzumu, cokoliv si lze koupit, včetně politického úspěchu. Celý ten systém žije na dluh. Všichni dluží všem, a nejzadluženější jsou vlády. Jednoho dne to všechno praskne jako mýdlová bublina. I demokracie už dávno podlehla moci peněz a zájmových skupin. A tu všemi vzývanou svobodou nakonec průměrný člověk využívá jenom k tomu, aby lépe nakoupil, aby si víc užil. V naprosté většině případů nemá tahle svoboda nic společného s vnitřní duchovní svobodou…“
Zdůrazněním významu duchovní svobody Pehe zpřítomňuje nejen tragédii a ambivalenci euroatlantické civilizace, ale přibližuje i lidskou existenci k tomu, čím byla od nepaměti – homo religiosus. Jestliže přednáboženští lidé pouze pasivně snášeli utrpení, náboženský člověk současnosti může tíži života – díky své bohaté zkušenosti s posvátnem – do určité míry překročit nebo ovládnout. Vůči svému prostředí dosahuje určité duchovní svobody, která v prapůvodním světě nebyla možná.
Je ale otázkou, je-li první setkání s posvátnem možné jinak, než ve formě setkání s tragickým či extrémním. Je-li setkání s posvátnem možné i za neextrémních okolností, a neníli jen aristokratickou výsadou, zdá se nemožným, aby tím nebyl dotčen smysl každodenního boje proti bloudění, iluzím a umíněnosti. Tento zápas, sám o sobě těžký, by se mohl jevit bez zkušenosti s posvátnem jako nesmyslný, marný či nedostatečný. Ti, kteří ho podstupují, bojují ostatně v zoufalé ubohosti své smrtelnosti, vystavené náhodám kosmického a civilizačního kontextu.