Recenze

Kissinger, Henry: Uspořádání světa

ihned.cz | 8. 8. 2016 | rubrika: Kultura | autor: David Klimeš

Svět Henryho Kissingera neposlouchá, v 21. století pro jeho reálnou politiku chybějí partneři

Kdo jiný než proklínaný advokát reálpolitiky Henry Kissinger by nám měl říct, co si počít v čím dál rozvrácenějším světě? Ale bývalý americký ministr zahraničí ve své knize Uspořádání světa, která nedávno vyšla v českém překladu a už se jí prodaly dva tisíce kusů, řešení nenabízí. Kissinger je jako vždy tím nelítostným knížetem Metternichem, jenž nad jakékoliv ideály pragmaticky staví stabilní řád světa. Proto mnohem lépe než jiní autoři odhaluje dějinný vývoj. Ale když má říci, jak dál, neví.

A ani nemůže. Islámský stát a teroristé všeho druhu nejsou jasnými útvary s racionálními předáky, za kterými by Kissinger mohl přiletět jako v roce 1971 do Číny a plácnout si s nimi na status quo.

Přestože Kissinger odešel z funkce ministra zahraničí už v roce 1977, zůstává i po devadesátce mimořádně významnou postavou amerického establishmentu. Když demokratická prezidentská kandidátka Hillary Clintonová prohlásila, že Kissinger je její přítel a radí se s ním, Clintonové oponent Bernie Sanders ihned vyhlásil, jak je hrdý, že Kissinger jeho přítelem není.

Starý pán stále polarizuje americké mínění. Pro jedny válečný zločinec, protože v zájmu globální stability neváhal podporovat špinavé hry. Pro druhé nejvýznamnější tvůrce zahraniční politiky od 60. let, který by nikdy nedopustil tak špatně sehrané partie jako v Iráku či s Bašárem Asadem v Sýrii.

Aby Kissinger vysvětlil hluboké základy svého oportunistického vidění světa, sepsal v roce 2014 knižní epos World Order − český překlad by měl spíš znít pevně a neochvějně Řád světa než nahodile a nejistě Uspořádání světa. Kissinger se vyznává ze své lásky k vestfálskému míru, který roku 1648 ukončil třicetiletou válku − konflikt, jenž začal celkem lokální lapálií v Praze, kde bylo z oken Hradu vyhozeno několik místodržících, se ale zvrhl v celoevropské peklo. Kissinger sice upozorňuje, že mírové jednání v Münsteru a Osnabrücku proběhlo bez povědomí ostatních kontinentů a civilizací, ale položilo „základy globálně aplikovatelného systému“.

Vulgárně řečeno: všichni se sejdou a hrůza konfliktu a popření všech ideálů je donutí k rovnosti a pragmatismu. Ve vestfálských městech se sešli všichni vladaři oslovovaní stejným titulem Veličenstvo. A aby malý král i velký císař mohli ve stejný okamžik přijít k jednacímu stolu, bylo nutné probourat další vchody do jednacích sálů.

Hlavní výsledek míru − tedy vymyšlení takové Svaté říše římské, která by byla dost silná, aby ji další mocnosti neuchvátily, a zároveň aby ji silná Francie musela respektovat − je Kissingerovi horizontem všeho. Pragmatické pravidlo „koho vláda, toho víra“ se pak stává nástrojem stability a vyvažování moci. Na velké ideály nezbývá čas.

V Kissingerově historickém exkurzu tak logicky musí vysoko stát vídeňský kongres z let 1814 a 1815, který po Napoleonových divokých letech uvrhl Evropu do stoleté stabilní apatie.

Kissinger naopak nemůže souhlasit s tím, jak se zacházelo s Německem po první světové válce. Stěžejním příkazem vestfálské reálpolitiky je přece vtáhnout poraženého do stabilního systému. Ale to se ve Versailles při mírových dohodách nepovedlo.

Opřen o historii se Kissinger pouští do diplomatického umění možného. Kapitola o Evropě je fascinující. Vyztužen výkladem dějin mnoha století se ptá, zda nejsilnější stát nynější Evropy, Německo, poruší zase jednou pravidla evropské rovnováhy moci a stane se hegemonem. A zda neskončí jako říše Habsburka Karla V. v 16. století. Ten měl ovládnutí kontinentu na dosah, ale nakonec stejně neuspěl, protože celou Evropu v její různosti prostě pokořit nelze. Ovšem Kissinger neodpovídá, jen kontinent varuje před uzavíráním se do sebe a mezi řádky pléduje pro těsné spojenectví s USA.

Podobně fascinující je Kissingerovo vnímání Spojených států v kapitole příznačně nazvané Konat pro lidstvo. Pokud v evropské historii miluje Kissinger vestfálský mír, pak v amerických dějinách prezidenta Theodora Roosevelta − toho méně známého Roosevelta z počátku 20. století. Pro Kissingera ale představuje vzdělaného a odvážného pragmatika, který z USA učinil velmoc.

O poznání méně superlativů má pro postavu ze „shakespearovských tragédií“, pozdějšího amerického prezidenta Woodrowa Wilsona − akademika, který svým idealismem o sebeurčení v Evropě po první světové válce narušil vestfálský příkaz stability a nechal vzniknout pás slabých států mezi Německem a Ruskem − i když my takto vznik Československa nevnímáme. Hrdinou pro autora knihy logicky není ani slavnější ze dvou amerických prezidentů Rooseveltů, tedy Franklin Delano Roosevelt, který spolu se Stalinem vyhrál druhou světovou válku. Superlativy si Kissinger schovává až pro svého šéfa, prezidenta Richarda Nixona, který Kissingera jako ministra zahraničí nechal v 70. letech tvořit globální „vestfálský mír“ vzájemně se vyvažujících mocností, byť by byly sebeďábelštější.

Když Kissinger hodnotí roli současné Ameriky ve světě, je na rozpacích − džihád a další tekuté hrozby bez hranic ho prostě neposlouchají v tom, čemu říká „pole možného“. U analýzy islamismu, Afriky či „failed states“, rozpadlých států, je to ještě zjevnější.

Kissingerových 400 knižních stran je tak perfektní učebnicí světové historie − nad dějinami ideálů mají pro něj vždy navrch pragmatické kalkuly. Ale jízdním řádem pro 21. století rozhodně kniha není − rivalů Západu, s nimiž by se Kissinger nejspíš bez problémů dohodl, protože vedou státy s jasně definovanými zájmy, je v dnešním světě čím dál méně. A teroristé si nikdy k „vestfálskému“ rokovacímu stolu nesednou.

http://archiv.ihned.cz/c1-65393730-henry-kissinger-usporadani-sveta-kniha-recenze