Recenze

Kerr, John: Nebezpečná metoda

Lidové noviny | 10.3.2012 | rubrika: Orientace | autor: Lukáš Blinka
Z pohovky do postele a zpět
 
Na rozdíl od stejnojmenného Cronenbergova filmu nestojí knižní podoba Nebezpečné metody na pikantním popisu milostného a citového života dnes slavných učenců. Soustředí se spíše na vykreslení fascinujících intelektuálních dějin raného 20. století.
V 70. letech čelila psycholo­gie jedné z největších změn ve svých dějinách. Jednotné pravdy velkých vědeckých autorit ztrácely lesk a slovo „objektivní“ ustupovalo stále častěji termí­nům „relativní“ či „kontext“. A jaká náho­da (nebo snad čirá koincidence?): právě v té době byly na světlo vyneseny deníky a dopisy jisté Sabiny Spielreinové, jejichž obsah řekněme relativizoval dosavadní vní­mání dvou psychologických „papežů“ – Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga.
Právě na třaskavém substrátu těchto ru­kopisů se americký psycholog John Kerr rozhodl o dvě dekády později – v roce 1993 – vystavět knihu Nebezpečná metoda (A Most Dangerous Method). Jejím cílem bylo oba otce hlubinné psychologie kritic­ky reflektovat či spíše trochu škodolibě za­třást jejich nezpochybňovaným postave­ním. Přitom ale právě v tomhle avizova­ném bodě se Kerrovi záměr tak úplně napl­nit nepodařilo: byť se o dekonstrukci snaží, kniha nakonec spěje k převyprávění a nové­mu upevnění původní grandiozity obou au­torit. Přesto stojí za přečtení.
Sabina a Sigfried
Ruská židovka Sabina Spielreinová nebyla osobou v psychoanalytických kruzích zce­la neznámou, spíše pozapomenutou. Hospi­talizována na klinice ve švýcarském Bur­ghölzli poblíž Curychu se v roce 1904 stala první pacientkou, na níž Jung testoval me­todu „léčby rozhovorem“ – prazvláštnost, kterou v té době propagoval jeden vídeň­ský neurolog, jistý Sigmund Freud.
Tehdy devatenáctiletá pacientka dělala rychlé pokroky, a mladý ambiciózní Jung se proto rozhodl pochlubit stále slavnější­mu Freudovi. Po korespondenci o případu „Sabiny S.“ se nakonec oba muži v roce 1907 konečně poprvé i setkali. Sabina Spielreinová se mezitím stala Jungovou asi­stentkou, později vystudovala medicínu a nakonec se sama začala věnovat i psycho­analýze. Když se Jung s Freudem dostali do pře, přiklonila se na stranu vídeňského profesora a po čase zahájila spolupráci i se švýcarským vývojovým psychologem Jea­nem Piagetem. Nakonec pak založila v rod­ném Rusku psychoanalytické hnutí,v je­hož rámci stihla do „nové vědy“ (než ji Stalin začal pronásledovat) zasvětit i pozdější titány oboru – Lva Semjonoviče Vygotského a Alexandra Romanovče Luriju.
Je to pozoruhodný výčet – Sabina Spiel­reinová stihla za svůj nedlouhý život (ze­mřela v 57 letech) osobně ovlivnit pět z de­seti nejvlivnějších psychologů 20. století. Jediným jejím myšlenkovým dědictvím ovšem zůstává nepříliš akceptovaná teorie o pudu smrti, již si navíc přisvojil Sigmund Freud. I experti na dějiny psychoanalýzy tak Sabinu Spielreinovou dlouho vnímali především jako svého druhu ženskou in­karnaci Forresta Gumpa.
Jak se ale díky publikaci jejích dopisů ča­sem ukázalo, hrála podstatně více rolí. Ješ­tě coby Jungova pacientka a asistentka se stala také jeho milenkou. A to v době, kdy Freudovi velmi záleželo na vědeckém etab­lování psychoanalýzy, jež byla dlouhou dobu vnímána jako sice zajímavá, ale pře­ci jen pochybná a provokativní metoda. Máloco by ji tedy mohlo uškodit více, než důkaz, že skrze terapeutickou pohovku vede cesta rovnou do postele.
Mladá ruská Židovka si nějaký čas ve stěží udržitelném vztahu s charismatic­kým Švýcarem žila svůj sen, který se vy­nořil během terapie – toužila dát Jungovi božského syna. Hrdinu, o němž siegfrie­dovský mýtus (i jeho wagnerovské oper­ní zpracování) vyprávějí v temném příbě­hu valkýry, kterou ještě nezralý Siegfried vysvobodí ze zakletí a stane se za to jejím milencem, což mu pomůže v cestě ke zra­losti. Siegfried však valkýru nakonec zra­dí a vezme si jinou, za což jej stihne hněv a nakonec i smrt.
V reálném příběhu z počátku 20. století byl ovšem Siegfriedem spíše sám ženatý Jung, který skrze vztah a diskuse s kreativ­ní Spielreinovou dozrál, odmítl s ní však sdílet život. Přestože si na něj zhrzená mi­lenka stěžovala u Freuda, nesetkala se s po­chopením.Vídeňský profesor se svého ko­runního prince zastal a velká nepříjemnost tak skončila pod pohovkou, ač zúčastně­ným po ní zůstaly četné šrámy.
Smrt ovšem po čase místo „Siegfrieda“ stihla vztah mezi Freudem a Jungem. Švý­car se totiž stále intenzivněji snažil o refle­xi mytické a náboženské podstaty psýché, což moc nešlo dohromady s freudovským náhledem, jenž byl založen na její čistě se­xuální podmíněnosti.
Prudký rozkol a konec spolupráce byl trp­ký pro všechny. Freud ztratil svého korun­ního prince a dalšího už nenašel. Od Jun­ga se odvrátila velká část jeho následovní­ků, včetně samotné Sabiny Spielreinové. On sám se pak obrátil do svého vnitřního světa, v němž byl velmi pravděpodobně několik let intenzivně konfrontován s du­ševní chorobou.
Na rozdíl od nového Cronenbergova fil­mu však není podstatou Kerrovy knihy po­pis milostné tragédie. Ta v ní tvoří pouze tenkou červenou nit, jež se táhne (a reálně táhla) celou genezí a pozdějším vývojem psychoanalýzy. Cenná je zde především optika, jíž jsou osobnosti obou otců hlu­binné psychologie zkoumány: Freud z to­hoto úhlu pohledu vychází jako intrikán, názorový despota (a trochu i plagiátor); Jung pro změnu jako muž silně ovlivněný mesiášským komplexem. Možná nejsilněj­ší stránkou Kerrova románu je ale nako­nec portrétování mimořádně silných osob­ností, jež byly neprávem pozapomenuty a jejichž čas teprve nadchází.
Jako první v řadě lze jmenovat právě Sabi­nu Spielreinovou – múzu, již by bylo nešťast­né vnímat jen skrze vztah s Jungem a Freu­dem (čemuž tak skoro sto let bylo). Opomí­jet bychom neměli ani Ottu Grosse, dioný­sovského radikála a experimentátora z Mni­chova, který měl s Jungem nést prapor psy­choanalýzy v další generaci po Freudovi – a který v jisté fázi Junga silně ovlivnil (mimo jiné je autorem pojmu introverze). Objevení sexuální podstaty traumatu jej ved­lo ke kritice patriarchálního společenského zřízení, a na jeho sezeních se tak „krom psy­chických obran odhazovalo i oblečení“.
Gross byl sice z dějin věd o člověku vy­těsněn, to však nic nemění na tom, že nepřímo ovlivnil genderovou a sexuální re­voluci 20. století a lze čekat, že otevřeněji budou jeho slova znít právě v následující dekádě.
Nebezpečná metoda je tak možná ze vše­ho nejvíc knihou o fascinujících intelektu­álních dějinách raného 20. století.
Nebezpečná metoda, John Kerr
V překladu Manese Mendozy vydalo nakladatelství Prostor, Praha 2012 (druhé vydání), 640 stran.