Recenze

Judt, Tony: Penzion vzpomínek

Souvislosti | 1/2017 | rubrika: Pod čarou | autor: Martin Nodl

Smíření. Jak jinak vnímat Penzion vzpomínek ještě nedávno tak radikálního levicového historika, jakým byl Tony Judt? Penzion vzpomínek nejsou pouhé paměti, i když se pamětem v mnohém podobají. Nad subjektivním viděním však v knize převládá schopnost zachytit ve zkratce sociální realitu prožité doby. Ona zkratkovitost je dána především tím, že Judt psal tuto svoji poslední knihu s vědomím, že se mu nemůže podařit vyhrát boj s nemocí, která ho sice zbavila vlády nad tělem, avšak uchovala mu jiskřivou mysl. Sil mu však již mnoho nezbývalo, a proto je Penzion pestrobarevnou hrstí střípků vzpomínek, jež, když vytanou na mysl, mají v sobě životný nádech a vůni v podvědomí opakovatelného okamžiku. Judt se nejčastěji toulá krajinou svého dětství a dospívání, v nichž se mísí pocity potomka východních utečenců s pocity mladého muže, jenž dychtil po vědění. Ač to zní při vědomí autorových těžkých posledních let života trpce, měl ve svém životě velké štěstí. Spočívalo v tom, že tradicionalistická a bohatá Británie ve svém poválečném hledání sebe sama nabídla elitní vzdělání chlapcům ze sociálních vrstev, které by si ho před válkou, ale ani třicet let po válce nemohli nikdy dovolit. A nešlo jen o střední školství, ale i o univerzitu. Judt totiž získal možnost vystudovat Cambridge, na niž svým sociálním původem rozhodně nepatřil. Citlivost, s níž píše o prolínání starých a nových sociálních světů v akademickém prostředí, kde se zastavil čas, nám o poválečné Británii prozradí mnohem více než mnohasetstránkové monografie, přehlcené pouhými fakty. Po generace ustálené vztahy mezi studenty a jejich pokojskými, jež patřily ke Cambridge stejně jako starobylé budovy, rukopisy či taláry profesorů, vztahy, v nichž každý měl své místo, včetně služebných, které chtěly, aby s nimi studenti jednali bez jakékoli blízkosti, bez přebytečné komunikace, avšak s náležitou úctou, jež patří jejich povolání. Pro Judta bylo těžké tomuto světu uvyknout, avšak nakonec pochopil, že v akceptování oboustranného respektu tkví jemná sociální rovnováha, jež nemá nic společného s povýšenectvím. O to více však byl překvapen, jak tento svět vzal během pár let zasvé, jak se zhroutil, což ve svém důsledku vedlo k přerodu akademického světa v ryze konzumní prostředí. Judtovo následné zpochybnění vysokoškolského vzdělání pro každého, jež při více než padesátiprocentním zastoupení vysokoškoláků ve společnosti dominuje dnešku, je možná překvapivé, avšak plně odráží skutečnou kritičnost a zároveň i nepředpojatou svobodu jeho myšlení. Sociální experiment pro chudé, avšak nadané a entuziastické studenty se podle jeho názoru překlopil do systému, jenž nevede ke kvalitnějšímu vzdělání, ale naopak ke zplanění vědění.

Obdobně pronikavé jsou i jeho vzpomínky na přídělový systém a omezení spotřeby, jež byly v poválečné Británii podle jeho soudu drastičtější než v kontinentální západní Evropě. To samé platí o jeho reflexi omezenosti Angličanů (své rodiče často cestující do Francie považuje za výjimku), kteří raději zůstávali uzavření ve svém tradičním světě a nechtěli se konfrontovat s cizinou. Podle jeho soudu však ona omezená spotřeba, ony prvotní spotřební restrikce ve svém důsledku dynamizovaly anglickou společnost, což od konce šedesátých let vedlo k rozsáhlému rozrůznění míry a kvality každodenní spotřeby ve východní a západní Evropě, tedy k něčemu, což bylo někdy kolem roku 1950 nemyslitelné a téměř nepředstavitelné. Na rozdíl od mnoha západních historiků Judt vskutku ví, o čem mluví. Rok 1968 ho totiž přivedl na myšlenku změnit své badatelské zaměření a namísto francouzských intelektuálních dějin se začal věnovat dějinám střední a východní Evropy. Pražské jaro považoval za natolik mimořádný pokus o reformu socialismu, že se nezačal učit rusky nebo polsky, ale česky. V tomto ohledu jsou pozoruhodné jeho reflexe vnímání roku 1968 na Západě, především ve Francii, kde podle něho nikdo z "revolucionářů" nic netušil o pokusu o socialismus s lidskou tváří. A už vůbec si téměř nikdo nekladl otázku, jak je možné, že ona revolta roku 1968 má ve Francii a v Německu zcela jiný charakter než v Čechách a v Polsku. Kvůli neznalosti nemohlo dojít ani k takovému vystřízlivění, jakého se dostalo mladému Judtovi při jeho pobytu v kibucu, kde ztratil veškeré sionistické ideály. Právě ona schopnost zbavovat se apriorních představ a odhalovat pod povrchem skryté významy je největší předností Penzionu vzpomínek, jenž myslím nejen u mne mění rovněž až příliš apriorní názory na Tonyho Judta.