Recenze

Judt, Tony: Penzion vzpomínek

Respekt | 23. 1. 2017 | rubrika: Kultura – Literatura | strana: 56 | autor: Milan Ducháček

Všechny krásy světa

Historik Tony Judt ve vzpomínkách oživuje naděje a iluze šedesátých let

Slovem chalet označují frankofonní Švýcaři horské hotýlky, do nichž se turisté a lyžaři uchylují k horkému nápoji u krbu. Právě do takového příbytku si ukrýval vzpomínky historik Tony Judt, autor monumentální Poválečné Evropy. Třídil je do pokojíků, almar, šuplat a obálek podle vlastního systému a dokázal se tak během probdělých nocí v závěrečné fázi degenerativní nervové choroby vracet k tomu dobrému i méně radostnému, co jako poválečné dítě britských socialistů s aškenázskými kořeny prožil.

Místo elegického podtónu předčasně umírajícího šedesátníka tu ovšem zaznívá élan vital anglického gourmeta, milovníka aut i slovesného umění – a tentokrát jen jaksi mimoděk osobitého historika. Judt se nesnaží o výčet akademických vzestupů a pádů. V tematicky laděných kapitolkách evokuje to, čím opravdu žil: města, přátele, nádraží, ženy, jídlo, knihy, práci na parníku i Chucka Berryho. Za proustovskou madlenku mu slouží zdánlivé marginálie, třeba vylíčení života na cambridgeské King’s College se odvíjí od práce pokojské. Výsledkem je nadmíru čtivá kniha, jejíž tón možná zdejšímu čtenáři připomene Seifertovy Všecky krásy světa – ovšem v ironičtějším vyznění.

Judt (1948–2010) platil za liberálně-levicového kritika permanentního růstu. Ve slavné eseji Zle se vede zemi, vydané nedlouho před smrtí, však kritizoval nejen pravici, ale i levici za to, že přebírá „ekonomické myšlení“. Zde neváhá zejména obnažovat iluze své generace: rozpor revolučního radikalismu a domácké konvenčnosti šedesátých let, erotiku mizející pod tlaky korektnosti či vyprazdňování slov. Hlásí se k intelektuálnímu elitářství, ale sám se vidí jako „typický mužský šedesátých let“ – tedy často v usedlejším saku, než se jeví z esejí a odborných prací. Přitom nevynechá příležitost, aby utrousil uštěpačnou poznámku na adresu současného stavu té či oné instituce, zvyku nebo stereotypu, aniž zní jako staromilský mrzout.

Co znamená být věřící

Narodil jsem se v Anglii v roce 1948, tedy dostatečně pozdě, abych se vyhnul povinné vojně, ale právě včas, abych stihl Beatles, vzpomíná na mládí, kdy vyčerpaná a sociálně nivelizovaná Británie pěstovala „zredukované naděje své doby“. Tuřínové výdobytky přídělového systému sice nutily ke střídmosti, ale otevíraly možnosti mladým lidem, kteří by v meziválečné Anglii mohli těžko pomýšlet na univerzitní koleje či zahraniční stáže.

Chlapec z nepříliš majetné rodiny, odhalující v babiččině sobotní kuchyni židovské kořeny, se z nich naučil vytěžit maximum. Mantinely vzdělávacího systému však nesl obtížně a školu nenáviděl. Prolomit tuto averzi dokázal jedině němčinář: „Joe nás děsil a současně jsme ho zbožňovali.“ A po jedenapůlročním drilu už s ním četli Proměnu.

Svět dospívání je tu ale i vyznáním lásky dopravním prostředkům. Cestou ze školy se samotářský adolescent vydával postátněnou železnicí za hranice Londýna a na sedadlech dálkových autobusů Green Line křižoval centrum i opomíjená zákoutí v zeleném pásu obklopujícím tehdy hlavní město a zdokonaloval se při tom v umění vnímat městský prostor i horizont krajiny. Tísnivému rodinnému i středoškolskému prostředí ovšem unikal vášnivý socialista a sionista hlavně do Izraele, prázdniny trávil v kibucu.

Usilovně četl a závěrečné zkoušky elegantně obešel, když s předstihem absolvoval přijímací řízení na King’s College. Jeho druzi vbrzku pochopili, že je pro kibuc ztracen, pro budoucího historika to však byla iniciační zkušenost: „Věděl jsem, co znamená být věřící, ale věděl jsem i to, jakou cenu je třeba za tak intenzivní identifikaci a nekritickou loajalitu zaplatit,“ napsal o deziluzi z kolektivistické utopie. Ta ovlivnila i Judtovy kritické postoje k židovskému státu, které mu byly často vyčítány.

Jednou z linií knihy je ostatně také skepse vůči autenticitě židovské tradice. Tíživé téma nejen proto, že tetu Toni, po níž ho rodiče pojmenovali, Judtnikdy nepoznal. Zahynula v Osvětimi. Tato spodní linie, v níž se po střípcích odhalují kontury postojů k rodinným kořenům, se táhne celým textem.

Ironický podtón

Každopádně kibuc byl průprava na život mezi vášnivými marxisty na britských, ale především francouzských a amerických univerzitách. V knize se přitom netají opožděným zděšením, jak málo on i jeho revoluční vrstevníci tušili o skutečném dění za železnou oponou. Splín z roku 1968 ho dovedl ke kontaktům s emigranty i disidenty z komunistického bloku.

Po čtyři desetiletí se snažil nabourávat západní stereotypy o Východu, v půli osmdesátých let se dokonce naučil česky (prý jako reakci na krizi středního věku a druhý rozvod). Zapojil se do spolupráce s českým podzemím a návštěvy Prahy a bytových seminářů ho prý nabíjely energií; dokonce tvrdí, že přispěly k jeho lidské i intelektuální proměně.

Vzpomínání uzavírá švýcarská krajinka s motoráčkem; epitaf, který z paměti hned tak nevymizí. Přesto zůstává devízou neskrývaně rozlučkové knihy ironický tón a cit pro aforismus: „Mravní bezúhonnost ve veřejném životě je něco jako pornografie: těžko se definuje, ale když na ni narazíte, snadno se pozná.“ Nevadí, že se líčení v některých pasážích překrývá s knižním dialogem, který Judt vedl s kolegou Timothym Snyderem. Penzion vzpomínek je rozverné svědectví o tom, s jakou grácií, ale také rozčarováním intelektuál s židovskými kořeny prožíval uplynulé půlstoletí.

Nemálo z kouzla Judtova frankismy ozvláštňovaného stylu se ale ztratilo v překladu. Anglický sedan Standard Vanguard je tu „standardní“, „Dutch cheese“ kdoví proč „eidam“ a škola končí „graduováním“. Podobného plevelu i bot zůstalo v textu bohužel dost. Je to škoda, neboť co do průzračnosti a hutnosti sdělení je kniha hozenou rukavicí generaci, která je – Judtovými slovy – víc chválena za to, co se snaží říci, než za to, co doopravdy říká.