Recenze

Hamannová, Brigitte: Hitlerův ušlechtilý Žid

Respekt | 12. 5. 2013 | Magdaléna Platzová

Anšlus z první ruky
Kontroverzní osud Hitlerova židovského lékaře Blocha
 

Dva psychologové z amerického válečného Úřadu pro strategické služby, kteří na jaře 1943 navštívili v Bronxu Hitlerova chráněnce dr. Eduarda Blocha, odcházeli zklamáni. Informace, jež jim starý pán poskytl, jim do předem připraveného obrázku nezapadly. Lékař, který v roce 1907 v Linci ošetřoval smrtelně nemocnou matku Adolfa Hitlera, jim vůdce v útlém věku nevylíčil coby zvrhlíka, ale jako tichého a čistotného mládence, jenž se choval zdvořile a nadevše miloval svoji maminku. Nic v jeho chování prý nenasvědčovalo tomu, že by se chlapec aspirující na malířskou kariéru mohl stát „géniem zla“.

 

Kdo může za holocaust

Psychoanalytička Gertrud M. Kurthová, jež se interview v Bronxu účastnila, otiskla v roce 1952 teorii, podle níž se v jednom těle svářili dva Hitlerové: jeden, který židovského lékaře nenáviděl za smrt svojí matky (ten se stal zuřivým antisemitou), a druhý, který jej miloval jako otce a byl mu vděčný (ten později Blocha chránil). Kurthová tak navázala na divokou hypotézu, již publikoval americký zakladatel psychohistorie Rudolph Binion a která dala vzniknout mýtům provázejícím Blocha dodnes. Binion svaloval vinu za Hitlerovu nenávist k Židům, a tedy i za holocaust, na neodbornou a předraženou péči, již prý dr. Eduard Bloch poskytl umírající Kláře Hitlerové.

Vídeňská historička Brigitte Hamannová ve své knize Hitlerův ušlechtilý Žid. Život Eduarda Blocha, lékaře chudých, jež nedávno vyšla v nakladatelství Prostor, Binionovu domněnku dokonale vyvrací, ale činí tak jaksi mimochodem. Hlavní těžiště její knihy je v osudech rozvětvené židovské rodiny domovem v hornorakouském Linci od konce devatenáctého století zhruba do poloviny dvacátého.

Z detailního a poutavého popisu společenských, rodinných a ekonomických poměrů v provinčním městě vyplývá především jedno: odpověď na otázku po původu Hitlerova antisemitismu a jeho mohutné společenské odezvy je nutné hledat - spíše než v osobních zážitcích mladého Adolfa - v bídě první světové války, v porážce Německa a jejích následcích, v chaotické politické scéně po rozpadu rakouské monarchie a v katolické pravicové diktatuře, která se stala živnou půdou nacismu.

Před čtenářem leží pestře vykreslený obraz prostředí, z něhož Hitler a jemu podobní (v Linci žil i Adolf Eichmann) vzešli. Naskočit do rozjetého vlaku a využít už existující síly ve svůj politický prospěch se přímo nabízelo. K uskutečnění svého plánu potřeboval Hitler především dvě věci: stmelující ideologii založenou na boji proti společnému nepříteli a hodně peněz. Němečtí a rakouští Židé v sobě ideálně spojovali obojí.

 

Lékař Kláry Hitlerové

Výchozím zdrojem informací, jejž Hamannová doplňuje a koriguje, jsou paměti Eduarda Blocha, šedesát tři krasopisně vyvedených stran, které lékař sepsal po útěku do Ameriky v letech 1942 a 1943.

Narodil se roku 1872 v Hluboké nad Vltavou, kde byl jeho dědeček „dvorním Židem" knížete Schwarzenberga a známým učencem. Eduard se rozhodl následovat rodinnou tradici a stát se lékařem. Na německé Karlově univerzitě v Praze zažil inspirující přednášky fyzika Ernsta Macha a lékaře Alfreda Pribrama, ale také mohutné vzepětí antisemitismu, jež na sklonku devadesátých let vyvrcholilo „hilsneriádou“. Útoky proti Židům byly jedním z důvodů, proč se Bloch rozhodl nezůstat v Praze („nechci docházet na kliniku s revolverem v kapse“) a usadil se v hornorakouském Linci. Založil si praxi, oženil se s Lilii Kafkovou ze židovské zámožné podnikatelské rodiny. Stal se otcem a ctěným členem místní židovské obce.

Kolem roku 1910 byly jeho kariéra i osobní život na vrcholu, pro svou obětavost a ochotu léčit kdykoli a třeba i zadarmo byl ve městě velice vážen a oblíben. Tou dobou už se Adolf Hitler potloukal po Vídni, kam z Lince odešel po smrti své matky v roce 1907. Nemoc Kláry Hitlerové byla epizodou v životě velmi zaměstnaného lékaře. Výjimečný byl prý jen zármutek, jejž u lůžka nemocné projevoval mladý Adolf. Ale možná že vzpomínka na chlapcovu citlivost narůstala v mysli pamětníka Blocha úměrně k hrůze, kterou kolem šířil vůdce NSDAP. Konec linecké idyly - a to navždy - přinesla první světová válka. Opravdu zle však začalo být až v první polovině třicátých let, kdy se antisemitismus stal v Rakousku státní, z kazatelen katolických kostelů hlásanou ideologií.

Zkušená vypravěčka Hamannová dokáže text v pravou chvíli odlehčit, neváhá se třeba vydat po stopách nemanželského syna, kterého Blochův švagr zplodil s kuchařkou. Každou postavu využívá k tomu, aby objasnila některý aspekt doby. Dozvídáme se o působení Rudolfa Steinera, k jehož učení přilnula Blochova dcera Trude. O fungování židovské lóže Bnej brit. O tom, jaké poměry panovaly v rakouských školách, ale také v koncentračním táboře v Dachau. S vnoučaty Eduarda Blocha se ocitáme v dětských transportech do Anglie, s očitými svědky zažíváme plundrování linecké synagogy během křišťálové noci. Viníky známe jménem. Jsou to sousedé, kteří se tajně stali ilegálními členy NSDAP a po triumfálním Hitlerově „návratu“ se náhle vyrojili. Z první ruky sledujeme propad zámožných lineckých Židů do chudoby, množící se sebevraždy, šikanu. Zvláštní status Eduarda Blocha coby Hitlerova „ušlechtilého Žida“ nakonec působí jako výsměch.

 

Hitlerovým „ochráncem“

Brigitte Hamannová si ke studiu vybírá fascinující a rozporuplné postavy rakouské historie, jako byl například korunní princ Rudolf, císařovna Alžběta zvaná Sissi nebo v Praze narozená nobelistka Berta von Suttnerová (všechny biografie vyšly česky). Hitlerem se zabývala v knihách: Hitlerova Vídeň. Diktátorova učednická léta (česky 2011) a Winifred Wagnerová: Život v srdci Hitlerova Bayreuthu. Životopis Eduarda Blocha je třetí knihou, v níž historička zpracovává největší židovskou tragédii v dějinách. Také její hrdina v sobě, navzdory doložené ušlechtilosti, skrývá kontroverzi.

Psychoanalytička Gertrud M. Kurthová prý ještě po padesáti letech nemohla Blochovi odpustit „prostoduchost a naivitu“, s nimiž lpěl na svém pozitivním obrazu mladého Hitlera. Z téhož důvodu vůči němu zahořkl i jeho vlastní vnuk, historik holocaustu Georg Kren.

Lékař Eduard Bloch, který byl přímým svědkem devastace rakouských Židů a skončil v americkém exilu jako chudý, nezaměstnaný a zlomený muž, se ke konci života zcela identifikoval s rolí Hitlerova „vyvoleného Žida“. Byl na poctu, již mu vůdce prokázal tím, že jej ušetřil pronásledování, patřičně hrdý. A jeho posláním se stalo opakovat, pokud možno veřejně a do omrzení, jaký byl mladý Hitler milý a slušný hoch.