Dopravu zdarma od nás získáte při objednávce nad 1300,-Kč.


Recenze

Dutka, Edgar: Matka vzala roha

Host | 13. 12. 2016 | rubrika: Recenze | strana: 77 | autor: Jiří Krejčí

Další povídkové tažení

Když si autor vystačí s vlastním osudem
 
 
Edgar Dutka (nar. 1941) vstoupil do české literatury překvapivě pozdě (o to však výrazněji) až s příchodem tohoto století. Absolvent Filmové akademie múzických umění v Praze působil dlouhá léta jako dramaturg, scenárista a režisér v Krátkém filmu. Od počátku devadesátých let učí na FAMU dějiny animace a scenáristiku. Zároveň se s pádem komunistického režimu pozvolna začal vracet k literatuře, kterou léta ukrýval v šuplíku. Povídkový soubor (sepsaný již v šedesátých letech) U útulku 5 (Prostor, 2003) získal nominaci na cenu Magnesia Litera, za román Slečno, ras přichází (Prostor, 2004) obdržel autor v roce 2005 Státní cenu za literaturu. Následovaly další dva povídkové soubory Staženi z kůže ze tmy vycházíme (Torst, 2007) a Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky (Listen, 2007).

Předposlední Dutkovou knihou jsou svérázné parafráze klasických pohádek Dvanáct nejkrásnějších pohádek napadených skřítky Kazisvěty a mnou zachráněných (Mladá fronta, 2009).

Většinu próz souboru Matka vzala roha napsal autor v posledních dvou letech a publikoval zde poprvé. Výjimky jsou však četné. Tvoří je dosud neotištěný „List z italského bloku“ z roku 1968, povídka „Muži“, napsaná původně pro sborník sedmi spisovatelů Povídky o mužích (Listen, 2010), „Bronte Café“ z autorovy knihy Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky a „Čtyři etudy“, které vyšly pod názvem „Křižovatky“ v časopise Pandora v roce 2009. Tři posledně jmenované povídky autor pro nové vydání přepracoval.

Ač by se z výše zmíněného mohlo zdát, že je Dutkova nová kniha víceméně nahodilým „pozdním sběrem“ rozmanitých textů, není tomu tak. Soubor je koncipován jako sled podstatných obrazů autorova životního příběhu. Edgar Dutka je z rodu spisovatelů, kterým je vlastní život nejsilnějším tématem. Autor sám v textu na přebale knihy výstižně poznamenává: „Nejsem spisovatel, který vymýšlí, jsem stylista svého života.“

Autobiografický ráz textů má nejblíže k Dutkově prvotině. Na své první úspěšné dílo tak autor novinkou volně navazuje. Děj titulní (nejrozsáhlejší) povídky knihy Matka vzala roha začíná tím, co předcházelo prožitkům sedmiletého chlapce v dětském domově, jak je líčí soubor U útulku 5. Jedná se o dramatický útěk odvážné ženy z vězení a krátce poté i z Československa, kde byla nucena zanechat své malé děti. (Dutkova matka byla odsouzena po komunistickém puči roku 1948 za převaděčství na šest let. Podařilo se jí uprchnout a přes řeku Dyji emigrovat do Rakouska a pak do Austrálie. Autor strávil v dětském domově dva roky, následně jej spolu se starší sestrou vychovávala rodina matčiny sestřenice. Matku mohl spatřit až v roce 1968, kdy navštívil Austrálii, z níž se po roce pobytu vrátil domů.) Texty chronologicky mapují autorův život v obrazech na způsob beletristického životopisu. Nejedná se o kontinuální vyprávění „životaběhu“, ale o střípky, z nichž se skládá mozaika zásadních proměn naladění životních kontextů. Po úvodní povídce následuje dvojstrana výpovědí s názvem „Mám pár rad, jež mi pomáhaly přežít v dětském domově“. Jedná se o zdánlivě nesouvisející „rady“, které vystihují zoufalost prostředí i situace, v níž se autor coby malý chlapec ocitá. Následují povídky ze života v pěstounské rodině, texty líčící vztahové problémy dospívajícího v komunistické zemi, obrazy z vysokoškolského studia i z období vojenské služby, tři povídky inspirované ročním pobytem v Austrálii, črty z normalizačního bezčasí a úvahy stárnoucího muže v závěru knihy.

Dutka netrpí sebezahleděností. Nestaví sám sobě pomník. Nepodléhá svodům k sebedojetí či k sebevysvětlování. Jeho neokázalá, střídmá „stylistika života“ je podřízena kritériu vnitřní pravdivosti. V drobných detailech, v paradoxech běžných konkrétních situací, v citu pro přirozený spád řeči a nehledanost výrazu, v tom všem tkví autorovo přesvědčivé vypravěčské mistrovství.