Recenze

Donne, John: Komu zvoní hrana

blog.iDnes.cz | 9.9.2014 | Antonín Miléř

Že já jsem vy a naopak?


Dneska už se fakt nenosí, přiznávat se k sounáležitosti s celkem a lidstvem vůbec. To daleko spíš budeme mít společenský úspěch, pokud budeme na obvyklých „místech kultu“ (kadeřník, pískoviště, hospoda) vzývat třeba národ a to tím vášnivěji, čím menší. Vždyť kterému současnému muži nedorazil mailem takřka putinovský slogan „na velikosti záleží?“
Vlasť agrómnaja, motor šestilitr, blondýnka v záloze...když umění, tak pro masy a když víra, pak biskup. Tomu rozumím. Netrapme se metafyzickými otázkami, marxleninská praxe to vyřešila.
V tomto článku bude řeč o knize, jejíž autor nemohl tušit, že dostane přídomek „básník starého i nového světa“, protože se v jeho díle, ale i životě odrazí jedna ze změn paradigmatu, jež – jak jinak – měla obrovský dopad na technický rozvoj. Z nějž citoval Ernest Hemingway v názvu svého románu známé „komu zvoní hrana“. A protože jsme si zvykli ztotožňovat pokrok nebo lidský vzestup s tím technickým, lehce opomeneme oběti, které přinesli nejlepší duchové v první větě vzpomínaného lidstva a válečné konflikty blahosklonně vnímáme jako „nutné zlo“. Nedojde nám, že poctivé hledání, otevřené všem otázkám, je podstatně modernější, než naše „líná skepse“ plná logických chyb. Adorujeme cesty demokratizující konzum, boha spláchneme půllitrem, ale satana snadnosti si nevšimneme. Neumím si představit novodobého Bruna, ať „hradní Hájek“ píše co chce, nehumánní je popravovat za „panteistické bludy“ a humanismus ve vší své rozpornosti lidstvu pomohl. Na cestě k současnosti.
Giordana Bruna jsem vzpomněl jako ikonu myšlenkově bouřlivé doby. Jak známo, byl upálen přesně v roce 1600 a to bylo autorovi knihy, o níž je řeč, přibližně 29 let. Dost na to, aby se jako tehdejší intelektuál dokázal vyrovnat s nárůstem vědeckých poznatků, ale i posunem ve filozofii, či se se ctí vyrovnat s nároky soudobého umění (zajímal se i o hudbu či malbu). Ale jako člověk, jemuž přívlastek „renesanční“ neobyčejně sluší, i když žil na prahu baroka, skvěle zvládl psané slovo. Je to anglický básník John Donne se svou knihou Komu zvoní hrana.
Ale křivdil bych mu, kdybych jej primitivně ztotožňoval s myšlenkovým proudem, který od Bruna pokračoval některými představiteli k ateismu, ba ani neosobní Bůh či panteismus jej neoslovovaly. Ale po pořádku. Donne dostal totiž mnoho jiných nálepek vyjadřujících rozpornost, rozporuplnost a dokonce prý rozpolcenost. Ideální žena mu byla Bohyní, církve si nevážil, poslední rytíř a bezelstný erotoman. Většinou své (básnické) tvorby. Mne zajímalo jiné adjektivum: metafyzický. Nevěděl jsem do přečtení této knihy, že šlo už o dobový přívlastek, a že se psal v uvozovkách. Po roce 1600 se prý v Anglii vyrojilo mnoho takových autorů a jako bychom skutečně slyšeli dehonestace absolventů VUMLu, když cokoliv jen trochu hlubšího se stává naráz nestravitelným, krkolomným a „odtrženým od života“. Po pravdě: nic není jeho stylu vzdálenější! Verše jsou hutné, jejich hudebnost zřejmá, obsah dokáže zprostředkovat s naléhavostí a dramatickou figurou se stává moderním. I když jsem v době čtení byl v rozpoložení, jež mělo za následek, že mne erotická struna trochu nudila, přesto svěží a originální verše, jejichž inspirátorkami si nikdo není jist, mne účinně povzbuzovaly. Uvedu jich pár na ukázku:
„blondýnu chci s brunetou“
„Slunce, ty drzý, vlezlý blázne“
„Proboha mlč a nech mě milovat“
a „měl jsem tě párkrát v posteli“.
Tuto knihu se vyplatí číst třeba od doslovu, který formou malého pojednání o autorovi a jeho době napsal překladatel Zdeněk Hron a udělal to skvěle. Samozřejmě to není nutné, ale třeba dobové „samoznaky“, obecně kulturně v Evropě sdílené jinotaje (alegorie), bychom stěží pochopili přesně. A taky v něm lze ověřit další osobní Donneova data. Nejsilnějším, a vpravdě ironicky osudovým, je fakt, že aby se v alžbětinské Anglii mohl John Donne nějak slušně uživit, musel se nechat vysvětit na anglikánského kněze!! Jenom tak mohl získat akademický titul.
Ale jak jsem předeslal: neměl jsem náladu na přepjatě milostnou a s blouzněním hraničící poetiku, byl jsem zvědavý, jak se dá psát metafyzická poezie. A představy se mi dostalo. Je to sice klasická barokní obraznost, ta, která se třeba protivila Ivanu Divišovi, kontrasty a teatrálnost, ale na pozadí s košatostí a určitou mělkostí renesanční etapy básníkova vývoje mi postačila. Posuďte sami z ukázek dvojverší duchovních sonetů (italské formy):
„Kristovou krví myj se, vždyť moc má,
že duši vybělí, ač červená“
„a navštiv mne, ó Pane, vzplanutím,
ať pohlcen, se Tebou uzdravím“
Duchovní obrat je zcela uvěřitelný a cyklus těchto básní je z roku 1609. A řekl bych, že Církev, jež by v současnosti umožnila, aby nějaký děkan, obdobný Johnu Donneovi, nechal v katedrále zpívat svůj zhudebněný Hymnus Bohu Otci (1623), bych miloval. Ale nikoliv tu státní.