Recenze

Málokdy připomínám nějakou slovenskou knihu, tentokrát to činím, protože vzpomínková kniha slovenského kritika a překladatele Jána Roznera Sedm dní do pohřbu vyšla česky (v překladu Milana Schulze ji vydalo nakladatelství Prostor). A je to dílo opravdu mimořádné, a kdyby to neznělo tak pateticky, řekla bych, že je to literární skvost.

Kritik a novinář Ján Rozner zažil počátkem normalizace tak bizarní události kolem pohřbu své životní partnerky, zakázané překladatelky Zory Jesenské, že je vtělil do vzpomínkové prózy. Sedm dní do pohřbu je mrazivým svědectvím o komunismu, podávaným s notně hořkým humorem.

Nesmrtelná túra do Compostely (v překladu Martina Pokorného ji před týdnem, v rámci takzvaného Velkého knižního čtvrtka, vydalo nakladatelství Prostor) vám poskytne výjimečný čtenářský zážitek, ať už se na pěší chůzi napříč Španělskem (a ideálně také kusem Francie) chystáte, nebo nikoli. Skvěle napsané kontemplativní pasáže, příjemná sebeironie, slovní humor nutící vás k chechotu v přeplněných dopravních prostředcích i lékařských ordinacích...

„Zahnal jsem sny, pak myšlenky a nakonec víru,“ vzpomíná Jean-Christophe Rufin ve své knize Nesmrtelná túra do Compostely. Známý francouzský spisovatel (nositel hned dvou prestižních ocenění Prix Goncourt), spoluzakladatel hnutí Lékaři bez hranic a diplomat touto prostou větou vyjádřil onu prázdnotu, pro niž se lidé po staletí vydávají na dlouhé pouti. Totiž aby se v osamění a v lůně čím dál vzácnější divoké přírody očistili od nánosů civilizace, od zvukového a světelného smogu a od ataků informací.

„Cesta je síla, jež se prosadí, uchopí vás, znásilní a zformuje. Nedá vám slovo, nýbrž přiměje vás mlčet. Většina poutníků je ostatně přesvědčená, že sami nic nerozhodovali – situace ‚jim rozkázala‘. Nevydali se po Cestě, Cesta je přitáhla.“ Tak Rufin ve svém cestopise popisuje magii nastoupení pouti k bazilice stojící na místě hrobu jednoho z Kristových apoštolů, svatého Jakuba staršího, který jako první z apoštolů zemřel mučednickou smrtí. A sám se k tomuto omámení, vábení takzvanou Cestou, otevřeně hlásí. Přitom nejde o žádného vnitřně nevyrovnaného dobrodruha, blouznivého ezoterika nebo náboženského fanatika.

Jste úspěšný doktor, zakladatel Lékařů bez hranic, obratný velvyslanec a jeden z pouhých čtyřiceti členů francouzské akademie; nemluvě o tom, že jste za knihu Červená Brazílie dostal Goncourtovu cenu pro nejlepší román roku 2001. Ale pak se ve vás něco zlomí. Chcete být chvíli sám, ujasnit si myšlenky, srazit si ego a vrátit se k „nezbytné pokoře po životním období charakterizován úředními funkcemi a poctami“...

Svätojakubská púť do Compostely sa už stihla čiastočne sprofanovať a stať trendovou záležitosťou. Po Coelhovom hite (Pútnik z Compostely) je čitateľ ostražitý. Našťastie Jean-Christophe Rufin nástrahy s prehľadom zvládol a napísal príťažlivý a vtipný cestopis.

Pouť do Compostely je tak zprofanovaná, že člověk, slyší-li již zas někoho, že se po ní pustil, počne zívat. Ale pak jsou výjimky. Jako když o ní píše Jean-Christophe Rufin. Předně je to zajímavý člověk. Francouz toho nejlepšího etnického vydání, to jest duchaplný, šarmantní, intelektuál přijatelně narcistně založený – a idealista a humanista, což se nevylučuje s ironikem, ale násobí...

Cestopis Nesmrtelná túra do Compostely si do batohu žádný turista nevezme. Nejen proto, že do galicijského Santiaga za ostatky svatého Jakuba žádní turisté nechodí − tady jsou jen poutníci. Jeden z nich − člen Francouzské akademie a spoluzakladatel humanitární organizace Lékaři bez hranic Jean-Christophe Rufin − o osmi stech kilometrech své pěší pouti napsal knihu.

Filmová režisérka Andrea Sedláčková se stala možná posledním občanem tehdejšího Československa, který získal politický azyl ve Francii. Dopis pařížské prefektury totiž uvádí datum 17. listopadu 1989. O zkušenosti emigrantky, o tíži rozhodování a pohledu na listopadové události vypráví vzpomínková kniha nazvaná Moje pařížská revoluce.